2. 

Získání odpustků v rámci Roku milosrdenství

Svatý rok milosrdenství se má stát velkou příležitostí k setkání každého člověka s Božím milosrdenstvím, „živou zkušeností s blízkostí Otce, jehož něhu je možné téměř hmatatelně vnímat, a aby se tak posilovala víra každého věřícího a on aby o tom dokázal ještě účinněji vydávat svědectví.“ (Dopis papeže Františka předsedovi Papežské rady pro novou evangelizaci arcibiskupu Rino Fisichellovi)

Odpustky vázané na Svaté brány

Svatý rok milosrdenství je velkou příležitostí k získávání odpustků pro sebe nebo pro duše zemřelých. Papež František uvádí běžné podmínky pro získání odpustků, které známe např. z modliteb za zemřelé, ale připojuje ještě další dvě podmínky.

Tyto tři výše uvedené podmínky lze vykonat řadu dní před tím či po tom, kdy je vykonán předepsaný odpustkový úkon, nicméně je vhodné, aby svaté přijímání a modlitba na úmysl nejvyššího velekněze byly vykonány v tentýž den jako odpustkový úkon (Enchiridion odpustků P20 § 3).

Papež ale do podmínek vložil ještě další dva body:

Odpustky vázané na skutky milosrdenství

Svatý otec ale touží rozšířit možnost získat odpustky i na další okamžiky našeho života. Proto je možné získat odpustky Svatého roku také při konání skutků milosrdenství! Papež ve svém dopisu Rino Fisichellovi píše: „Prosil jsem, aby církev v tomto Roce milosrdenství znovu objevila bohatství skryté ve skutcích duchovního i tělesného milosrdenství. Zkušenost s milosrdenstvím lze totiž nejlépe poznat právě prostřednictvím konkrétních projevů, jak nás to učil i Ježíš. Vždy, když některý věřící osobně vykoná jeden či více z těchto skutků, bezpochyby tak získá i odpustky spojené s tímto Svatým rokem.“

Mezi skutky tělesného milosrdenství se především počítá:


A ke skutkům duchovního milosrdenství počítáme:

 
Více to popisuje Katechismus katolické církve v článku 2447: „Skutky milosrdenství jsou činy lásky, kterými pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách. Učit, radit, těšit, posilovat — to jsou skutky duchovního milosrdenství, stejně jako odpouštět a trpělivě vše snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé. Dávat almužnu chudým je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky; je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně“ (Lk 3,11). „Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu a pak vám bude všechno čisté“ (Lk 11,41). „Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‘Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se’ — ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné?“ (Jak 2,15-16).“

 

 

POSTY

Postní dny se v církvi vždy považovaly za čas pokání, proto se doporučuje zmírněnou postní disciplínu doplňovat dobrovolnými skutky pokání (modlitby, tělesné a duchovní skutky milosrdenství, sebezápor a zdržení se alkoholu, kouření apod.)

1.    Zdržení se masitých pokrmů: zavazuje od dovršení 14. roku věku až do smrti.

a)    pátky po celý rok, kromě pátků, na které připadá dekretální svátek (i jen doporučený) a kromě volných pátků

b)     středy ve velkém postě

c)     Povýšení svatého Kříže 14.9. (27. 9.) a Stětí sv. Jana Křtitele 29.8. (11. 9.)

2.     Zdržení se masitých pokrmů s postem: zavazuje od dovršení 18. roku věku až do začátku 60. roku.

a)    Navečerije Roždestva (Štědrý večer = 24.12 (6. 1.) : pokud padne na sobotu nebo neděli, překládá se půst na pátek, může se však zachovat i v samotný den

b)    Navečerije Bohojavlenija (Svatvečer Zjevení Páně = 5.1. (18. L): pokud padne na sobotu nebo neděli, překládá se půst na pátek, může se však zachovat i v .samotný den

3.     Zdržení se masitých a mléčných pokrmů s postem (přísný půst): zavazuje od dovršení 18. roku věku až do začátku 60. roku.

a)  První den Velkého postu (pondělí po Syropostní neděli)

b) Velký pátek

4.    Zakázaný čas: zavazuje jen ve Velkém postě

Volnice - volné pátky - (bez pátečního postu od masa)-

a)    v týdnu po neděli Celníka a farizeje

b)    ve velikonočním (paschálním) týdnu

c)     v týdnu po Sestoupení Svatého Ducha

d)    od Narození Páně do Navečerija Bohojavlenija

Nejprve uvádíme datum podle nového stylu, v závorce pak podle stylu starého.

 

 

 

Akatist k Matce Boží

Akatist - řecký "akatistos" ("vestoje") - se má zpívat a poslouchat vestoje. To značí, že věřící se ho mají modlit ve vážném duchovním postoji, jako evangelium, s velkou soustředěností a připraveností přijmout všechny nabízené pravdy víry.
Je to velkolepý děkovný hymnus, který už patnáct století žije v srdcích generací věřících, kteří si uchovávají úctu k Matce Boží. Je to vynikající teologické dílo, hluboko kontemplativním a oslavující Pannu a Matku Boží. Je to skvost i po literární stránce, který má své důležité místo v liturgii východní církve.
Původní akatist byl napsán v řečtině, později postupně ho překládali do dalších jazyků byzantského obřadu. V roce 800 ho biskup Kryštof z Benátek přeložil do latiny a tím se začal šířit i na západě. Hymnus s oblibou zpívají v řeholních komunitách a při různých modlitebních setkáních mládeže. Pravděpodobně žáci sv. Cyrila a Metoděje ho přeložili do staroslověnština. Naši zvěstovatelé víry ho jako osobnosti křesťanského Východu působící v Konstantinopoli, určitě dobře znali a zpívali. Staroslověnském překlad je jeden z nejdokonalejších překladů Akatistu, protože přenáší až 75 procent literárních figur, které se nacházejí v řeckém originále. Moderní jazyky nedokážou už ani zdaleka přenést celé bohatství této nádherné literární kompozice, kde se snoubí literární krása, bohatý duchovní obsah a teologická dogmatická přesnost.

Struktura Akatistu

Akatist k Matce Boží má 13 kondaků a 12 ikosov, tedy 25 písní. Pokud první kondak nepočítáme, dostáváme 24 písní, takový počet, jaký má řecká abeceda. První kondak a ikosy se zakončují svoláním raduj se a každý kondak zpěvem aleluja. V řeckém originále prvního akatistu k Matce Boží byly jednotlivé písně uspořádány podle abecedního pořádku a to tak, že první píseň začínala písmenem alfa a poslední končila omegou. Jde o tzv.. abecední akrostich. Toto pravidlo se však nevztahovalo na úvodní kondák. Ikosy se obracejí na Pannu Marii, dokud kondaky jsou kristologický a obracejí se na Pána. Tak celá kompozice je jednotou mariológie a kristologie. Tzv. xairetismoi / tvoří dokonalé dvojverší jednak v metrickém uspořádání, jednak obsahově. Některé jsou antinomické jiné jsou synonymy. Akatist je strukturován tak, že v každém ikose stejný počet veršů, se stejným počtem slabik a dokonce i stejnými přízvuky. Hojně se používá i homofónia, tedy důmyslné používání a sladění zvuků, které vytvářejí jednotlivá slova.

Tématická struktura akatistu má dvě části:

První je evangelní, historická - od zvěstování po setkání se Simeonem v chrámu - zvěstování, Mariin souhlas, vtělení Božího Slova do života Panny, návštěva Alžběty, Josefovy trápení, narození Syna Božího a příchod pastýřů, poklona tří mudrců a obětování darů, návrat mudrců jinou cestou, příchod Krista-Světla, který roznáší tmu hříchu a nakonec setkání se Simeonem v chrámu. V první části jde o teofániu, o první historické zjevení se Boha v lidském těle.

Druhá část akatistu je dogmatická. Začíná osmým kondakem a vyjadřuje základní články víry o Matce Boží - panenský život, panenské početí, Boží mateřství, panenský porod, neustále panenství, přítomnost v církvi a stála prostřednickou. V této části jde o shrnutí mariánského učení víry. Je to velkolepá oslava Bohorodičky, její panenství a mateřství, celého jejího života.
Počet 12 je konstitutivní pro celou důmyslnou literární stavbu Akatistu. 12 na druhou dává číslo 144. Další důležitý počet je číslo 2 - svolání se opakují v dvojverší. Konečně v hymně nacházíme rozdělení číslem 3. V každé polovině hymnu nacházíme tři a tři jednoty ikosu a kondakiona, které dávají dohromady v každé části počet 12.
Tato metrická struktura hymnu se inspiruje knihou Zjevení sv. Jana (Apokalypsa), 12. kapitolou, kde se mluví o Marii, která je korunována 12 hvězdami, 19. kapitolou a 21. kapitolou, kde se hovoří o "ženě", Beránkově nevěstě. Podtržení čísla 12 nám namlouvá, že autor chtěl kontemplovat tajemství Marie v "tajemství církve" tak, že ji představil jako ikonu církve, dokonalou Beránkovu nevěstu. Církev vidí právě v kontemplaci Nebeského Jeruzaléma: "A v duchu mě přenesl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha zářící Boží slávou. Jeho jas byl podobný nejdražšímu kameni, jakoby křišťálově čistému kameni jaspisu. Mělo velké a vysoké hradby. Mělo dvanáct bran a na branách dvanáct andělů a napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly od východu, tři brány od severu, tři brány od jihu a tři brány od západu. Hradby města měli dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových. Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město, jeho brány a hradby. Město je postaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil město a mělo dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. Změřil i jeho hradby; měli sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. Jeho hradby byly postaveny z jaspisu a město samo bylo z ryzího zlata podobného čistému sklu. Základní kameny hradeb města byly ozdobeny všelijakými drahými kameny: první základní kámen jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint, dvanáctý ametyst. Dvanáct bran bylo dvanáct perel každá brána byla z jedné perly. "(Zj 21, 10-21) Číslo 2, které se sbíhá do 1, zase vyjadřuje učení Chalcedonského koncilu, který definoval učení o Kristu, který se narodil jako Bůh z Otce od věčnosti a jako člověk z Marie v době, tedy v jediné osobě se snoubí lidská i božská přirozenost. Maria porodila Bohočlověka a proto jí právem patří titul Bohorodička (Theotokos).

Jak vznikl akatist

Jeho vznik se datuje k události zázračného osvobození Konstantinopole z rukou Peršanů a Avarů v roce 626. Po této události se poprvé slavnostně zpíval v Konstantinopoli, ve slavném vlachernskom chrámu. Podle ruské verze ho sestavil pravděpodobně v témže roce neznámý autor, jehož někteří autoři hledají mezi třemi osobami - konstantinopolského patriarchy Sergejem (610-638), tamním jáhnem Řehořem Pisidijským a archivář této církve Akakim Saviaitom. Druhý z nich - Gregor Pisidijský - napsal tímtéž jambickým veršem svá díla O stvoření světa a O spěchu světa. Jiní badatelé se domnívají, že autorem prvního akatistu je Roman Sladkopevec (+560). Ani jeden z těchto autorů však nedosahuje výšku a dokonalost autora Akatistu a tak tento zůstává neznámý. Tak je to i s liturgií obecně - její autorství zůstává anonymní, patří celé církvi. Vznikl na konci pátého nebo na počátku šestého století.
Akatist k Matce Boží je nejstarším a stal se vzorem pro další. Zpočátku se sloužil jen v konstantinopolského vlachernskom chrámě, kde poprvé zazněl po zázračném osvobození města. Celý hymnus březí uprostřed těchto slov - andělského pozdravení raduj se, oslavami svolání raduj se panenská Nevěsta a slovem, které ohlašuje Kristovo vítězství nad smrtí - aleluja.
Akatist měl místo v liturgii svátku Narození Bohorodičky 8. září. Patriarcha Germanos (715-730) přenesl jeho zpěv na svátek Zvěstování Matce Boží, t. j. na 25. březen. Od 9. století mu ve východní církvi patří sobota před pátou postní nedělí, která se proto jmenuje akatistová.

 

tropary a kondaky (krátké oslavné hymny na počest určitého svátku či světce nebo dne)

Akafist se skládá z úvodních formulí a dále ze dvaceti pěti částí, třinácti tzv. kondaků (též kontakion) a dvanácti tzv. iků (ikos, též oikos), což byly dvě hlavní formy byzantské duchovní poesie. Kondaky jsou delší básnické pasáže, které zpravidla končí zvoláním "aleluja", zatímco iky jsou litanické série zvolání. Všechny kondaky a všechny iky většinou končí stejnými slovy, jakýmsi refrénem (v mariánském akafistu: Raduj se, nevěsto nesnoubená). Třináctý kondak se opakuje třikrát, po něm znovu následuje první ikos a první kondak, případně následuje ještě závěrečná modlitba

 

 

Akathistos - Akafist

 

   Byzantský hymnus Akathistos, slovansky Akafist, někdy se užívá i označení Akatist,  pochází ze 6.století a je vyznáním lásky k Bohu skrze Pannu Marii. Je pro nás jednou z cest k oživení a prohloubení  modlitby a duchovního života. Slavnostně se zpívá  ve stoje:


K: Požehnaný Bůh náš nyní i vždycky i na věky věků.
L: Amen. 

K: Sláva tobě, Bože náš, sláva tobě. Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, který jsi všude a všechno naplňuješ, poklad dobra a dárce života, přijď a přebývej v nás, očisť nás od každé poskvrny a spas, Dobrotivý, naše duše.

Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi. Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu i nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

Přesvatá Trojice, smiluj se nad námi. Pane, očisť nás od našich hříchů. Vládce, odpusť nám naše nepravosti. Svatý, přijď a uzdrav naše slabosti pro svoje jméno. Pane, smiluj se. Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu i nyní i vždycky i na věky věků. Amen. 

Otče náš...
K: Neboť tvé je království a moc i sláva, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky i na věky věků.
L: Amen.

Kondak 1 K: Tobě, Bohorodičko, mocná vládkyně, zpíváme vítěznou píseň. Vysvobodila jsi nás od zlého, proto ti vroucně děkujeme,i když jsme jen nehodní služebníci. Ty jsi nepřemožitelná, zbav nás všech běd, abychom ti mohli zpívat: Raduj se, panenská Nevěsto!
L: Raduj se, panenská Nevěsto!

Ikos 1 K: Z nebe byl poslaný archanděl, aby Matce Boží zvěstoval: Raduj se! A když viděl, že ty Pane, po jeho slovech bereš na sebe lidské tělo, v údivu stál a takto ji pozdravil: Raduj se(= řecky Chaire, česky též „Zdrávas“, "Buď pozdravena") u každé -, 

Raduj se, neboť skrze tebe k nám radost přichází! 

Raduj se, skrze tebe pomine prokletí! 

Raduj se, pozdvihla jsi padlého Adama!

Raduj se, neboť jsi setřela slzy Eviny! 

Raduj se, lidskému rozumu nepochopitelná výšino!

Raduj se, hlubino, kterou neproniknou ani oči andělské!

Raduj se, nádherný trůne královský!

Raduj se, neboť jsi v životě nosila Stvořitele vesmíru!

Raduj se, jitřenko jež nám východ Slunce zvěstuje!

Raduj se, lůno, ve kterém sám Bůh přebýval!

Raduj se, skrze tebe se obnovuje všechno stvoření!

Raduj se, skrze tebe se Stvořiteli klaníme

Raduj se, panenská Nevěsto! 


K 2 K: Nejsvětější Panna, jistá si svým panenstvím, směle odpověděla Gabrielovi: Záhadné jsou tvoje slova a duši mé těžko pochopitelné, neboť mi oznamuješ, že počnu bez muže a budu matkou a přitom voláš: Aleluja!
L: Aleluja, aleluja, aleluja!

I 2 K: Panna si toužebně přála pochopit toto tajemství, proto řekla Božímu poslu: Pověz mi, jak se může v panenském lůně počít a narodit z něho syn? A on ji s bázní a úctou pozdravil:

Raduj se, zasvěcená do úradku Trojjediného Boha!

Raduj se, mlčenlivá víro prosících!
Raduj se, počátku Kristových zázraků!

Raduj se, důkaze všech jeho pravd!

Raduj se, nebeský žebři, po kterém sestoupil sám Bůh z nebe!

Raduj se, pozemský moste, jenž vedeš lidi k nebesům! 

Raduj se, zázraku, při kterém nenacházejí slova ani andělé!

Raduj se, neboť jsi přinutila démony naříkat!

Raduj se, porodila jsi světlo zázračné!

Raduj se, zachovala jsi v srdci tajemství!

Raduj se, převyšuješ všechny mudrce!

Raduj se, záříš v duších věřících!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 3 K: Moc Nejvyššího zastínila Pannu, co muže nepoznala, její neposkvrněné lůno se stalo úrodnou půdou pro všechny, co touží po spáse a takto jí zpívají: Aleluja!
L: 3x Aleluja!

I 3 K: Panna, která v životě Boha nosila, spěchala k Alžbětě. Dítě v Alžbětině lůně hned rozpoznalo Mariin pozdrav, zaplesalo a pohyby místo zpěvu odpovědělo Matce Boží:

Raduj se, nevadnoucí ratolesti stromu života!

Raduj se, životní sílo nesmrtelného ovoce!

Raduj se, ty sama vytváříš Božího Stvořitele!

Raduj se, ty sama dáš život Původci života!

Raduj se, úrodná vinice rodící bohatství milosti!

Raduj se, jsi stůl, jenž překypuje dary!

Raduj se, ráji vykvétající do bohaté úrody!

Raduj se, líbezné kadidlo modliteb!

Raduj se, smíření světa celého!

Raduj se, zprostředkuješ Boží milosrdenství hříšníkům!

Raduj se, skrze tebe mají lidé v Boha důvěru!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 4 K: Panický Josef se soužil pochybnostmi, chvěl se a trápil se, díval se na tebe, Neposkvrněná, a spřádal plán, že tě tajně propustí, ale poučený Svatým Duchem o tvém početí zvolal: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 4 K: Když pastýři slyšeli zpěv andělů o Kristově narození, spěchali k němu. Našli ho jako neposkvrněného beránka v bezpečném Mariině lůně, a proto jí zpívali hymnus:

Raduj se, Matko Beránka a Pastýře!

Raduj se, ohrado rozumných ovcí!

Raduj se, postrachu neviditelných nepřátel!

Raduj se, brány ráje otvíráš!
Raduj se, neboť nebe se zemí se raduje!

Raduj se, pozemšťané s nebešťany plesají!

Raduj se, podobná ústům apoštolů, co neúnavně hlásají!

Raduj se, mučedníků neporazitelná důvěro!

Raduj se, naší víry pevná oporo!

Raduj se, jasné poznaní milosti!

Raduj se, neboť jsi pokořila podsvětí!

Raduj se, skrze tebe jsme se oblekli v milost!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 5  K: Tři mudrci uviděli jasnou hvězdu a následovali ji, svítila jim na cestu a zastavila se nad místem, kde našli mocného krále. A když se přibližovali k Nepřístupnému, klaněli se mu a volali: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 5 K: Když chaldejští synové uviděli, že ten, který stvořil lidi a přijal na sebe podobu služebníka, spočívá v panenském náručí, ochotně mu odevzdali svoje dary a Blahoslavené volali:

Raduj se, Matko hvězdy, která nehasne!

Raduj se, záře dne tajemného a věčného!

Raduj se, oheň pokušení jsi zhasila!

Raduj se, osvěcuješ ctitele Nejsvětější Trojice!

Raduj se, tyrana jsi svrhla z trůnu!

Raduj se, Krista milujícího lidi jsi zrodila!

Raduj se, vysvobodila jsi nás z otroctví pohanství!

Raduj se, snímáš z nás bláto neřestí!

Raduj se, učinila jsi konec modlářství!

Raduj se, tys zhasla plameny vášní ničivých!

Raduj se, vůdkyně po cestách panenství!

Raduj se, radosti lidského pokolení!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 6 K: Když se tři mudrci vrátili do Babylonu, ohlašovali lidem, že se splnilo proroctví o příchodu Krista Vykupitele, ale Heroda obešli, neboť ti nechtěl zpívat: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 6 K: Spasiteli ty jsi světlem své pravdy ozářil Egypt a odehnal jsi pryč temnoty bludu. Jeho modly nemohli odolat tvé moudrosti, a proto padly. A ti, kdo se vysvobodili z jejich zajetí, volali Bohorodičce:

Raduj se, ty vedeš lidi cestou proti zlu!

Raduj se, vítězství nad démony!

Raduj se, pošlapala jsi klam a blud!

Raduj se, odhalila jsi marnost modlářství!

Raduj se, moře, v němž se utopil pyšný faraón!

Raduj se, skálo, z které pijí ti, co touží po životě!

Raduj se, ohnivý sloupe vedoucí v temnotách!

Raduj se, ochranný plášti světa širší než oblaka!

Raduj se, přinášíš chléb nad manu cennější!

Raduj se, dáváš svaté opojení!

Raduj se, země zaslíbená!

Raduj se, medem a mlékem oplýváš!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 7 K: Když se Simeon chystal opustit tento svět a zatoužil po věčném životě, položili tě na jeho ruce jako dítě, a1e on v tobě poznal skutečného Boha. Plný údivu nad tvou nevýslovnou moudrostí volal: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

 I 7 K: Svoji moc zjevil Stvořitel, nové stvoření nám ukázal a my skrze něho jsme. On z neposkvrněného lůna vyklíčil, ale ho neporušil, a my, když jsme tento zázrak poznali, oslavujeme ho a voláme:

Raduj se, nikdy nevadnoucí květe!

Raduj se, koruno čisté zdrženlivosti!

Raduj se, jasný vzore našeho vzkříšení!

Raduj se, odhaluješ život andělů!

Raduj se, vzácný plode živící věřící!

Raduj se, košatý strome se stínem oddechu!

Raduj se, v životě nesoucí vykupitele zajatých!

Raduj se, porodila jsi Vůdce zbloudilých!

Raduj se, orodovnice u spravedlivého Soudce!

Raduj se, vyprošuješ odpuštění mnohým hříšníkům!

Raduj se, laskavé zahalení naší nahoty!

Raduj se, lásko převyšující všechno poznání!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 8 K: Na neobyčejné stvoření jsme hleděli. Zapomeňme i my na tento svět a naši mysl obraťme k nebi. Nejvyšší Bůh proto přišel v pokoře na svět jako člověk, aby přivedl k sobě všechny, co k němu volají: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 8 K: Ó, nepopsatelné Slovo, ty celé v nebi i na zemi přebýváš, svým příchodem na zemi jsi nezměnilo svou božskou podstatu, narodilo si se z bohumilé Panny, která slyší naše hlasy:

Raduj se, nekonečný Boží příbytku!

Raduj se, bráno přesvatého tajemství!

Raduj se, ustavičné volaní nevěrných k obrácení!

Raduj se, nekonečná chválo věřících!

Raduj se, přesvatý trůne cherubínů!

Raduj se, překrásný stolci serafínů!

Raduj se, nepřátel smíření!

Raduj se, v tobě se spojilo panenství s mateřství!

Raduj se, prostřednice odpuštění hříchů!

Raduj se, skrze tebe se ráj otvírá!

Raduj se, klíči od Kristova království!

Raduj se, naděje věčných radostí!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 9 K: Všechny andělské sbory žasli nad velkým tajemstvím vtělení. Viděli, nepřístupný Bože, jak jsi se stal pro všechny přístupným člověkem. Mezi námi přebýváš a slyšíš naše volaní: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 9 K: Před tebou, Bohorodičko, slavní řečníci zmlkli jako němé ryby. Nedokázali pochopit, že jsi po porodu zůstala pannou, ale my obdivujeme toto tajemství a s vírou voláme:

Raduj se, příbytku Boží moudrosti!

Raduj se, poklade Boží prozřetelnosti!

Raduj se, moudrost světa je v tobě pošetilou!

Raduj se, před tebou i slavní řečníci zmlkli!

Raduj se, před tebou jsou neznalí i mudrci!

Raduj se, před tebou zhasla sláva básníků!

Raduj se, odhalila jsi všechny výmysly!

Raduj se, neboť jsi naplnila sítě rybářů!

Raduj se, pozvedla jsi nás z propasti nicoty!

Raduj se, obohacuješ mnohé poznáním!

Raduj se, archo pro ty, co touží po spáse!

Raduj se, přístave na cestě k Životu!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 10 K: Obětoval sebe samého, aby spasil svět. Proto přišel jako pastýř a jako Bůh v lidské podobě. Všechny nás volá k sobě a slyší naše volání Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 10 K: Panenská Bohorodičko, jsi vzorem panen a všech, co tě vzývají a utíkají se k tobě. Stvořitel nebe a země tě ozdobil, Neposkvrněná, a přebývajíc v tvém lůně, naučil všechny vzdávat ti slávu:

Raduj se, pilíři panenství!

Raduj se, duším připravuješ útočiště jistoty!

Raduj se, bráno spasení!-, začátku duchovní obrody!

Raduj se, prostřednice Boží milosti-, obnovuješ počaté v hříchu!

Raduj se, učitelko zklamaných!
Raduj se, zaháníš svůdce duší!

Raduj se, porodila jsi rozsévače čistoty!

Raduj se, vznešená živitelko panen!

Raduj se, posiluješ duše věrné Pánu!

Raduj se, ochránkyně panen laskavá!

Raduj se, duše svatých strojíš v nevěsty!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 11 K: Přesvatý Bože, ani nejlepší píseň nemůže vyzpívat velikost tvého smilování. I kdybychom ti věnovali tolik písní jako písku, nikdy neoceníme to, co nám dáváš, proto ti zpíváme: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 11 K: Nejsvětější Panno, zjevuješ se nám v temnotách jako světelná pochodeň. Zapaluješ duchovní světlo a všechny vedeš k poznaní Boha. Svým leskem osvěcuješ naše duše, proto tě ctíme a voláme:

Raduj se, paprsku božího Slunce!

Raduj se, záře věčného Světla!

Raduj se, blesku ozařující duše!

Raduj se, hrome děsící nepřátele!

Raduj se, prameni svatých tajemství!

Raduj se, prameni řeky mohutné !

Raduj se, životodárná křestní vodo!

Raduj se, skvrny hříchů umýváš!

Raduj se, prameni očišťující svědomí!

Raduj se, číše naplněná radostí!

Raduj se, vůně Kristova pomazání!

Raduj se, životě plný svaté radosti!

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 12 K: Pán milosrdenství se rozhodl odpustit lidem všechny tresty. Sám sestoupil k těm, co pohrdli jeho láskou, otevřel nám brány nebe, proto slyší ze všech úst: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 12 K: Velebíme tvého Syna i tebe, Bohorodičko, Vykupitel přebýval v tvém lůně, posvětil ho, oslavil tě a všechny nás naučil zpívat:
Raduj se, chráme Božího Slova!

Raduj se, svatyně přesvatá!

Raduj se, archo pozlacená Svatým Duchem!

Raduj se, nevyčerpatelná pokladnice věčného života!

Raduj se, spravedlivých králů věnci nádhery!

Raduj se, zbožných kněží vítězná odměno!

Raduj se, nedobytná věži Boží Církve!

Raduj se, bezpečná hradbo Božího království!

Raduj se, skrze Tebe se dosahuje vítězství!

Raduj se, skrze Tebe srazíme nepřátele!

Raduj se, uzdravení mého těla!

Raduj se, spáso duše mé !

Raduj se, panenská Nevěsto!

K 13 K: Nekonečně velebená Bohorodičko a Matko nejsvětějšího Slova, přijmi jako dar tuto naši oslavu, chraň nás od všech pokušení a vysvoboď nás od věčných muk, abychom ti vždy zpívali:  Aleluja!
L: 3x Aleluja!
Tento kondak 3x a znovu ikos 1:

Ikos 1 K: Z nebe byl poslaný archanděl, aby Matce Boží zvěstoval: Raduj se! A když viděl, že ty Pane, po jeho slovech bereš na sebe lidské tělo, v údivu stál a takto ji pozdravil: Raduj se(= řecky Chaire, česky též „Zdrávas“, "Buď pozdravena") u každé -, 

Raduj se, neboť skrze tebe k nám radost přichází! 

Raduj se, skrze tebe pomine prokletí! 

Raduj se, pozdvihla jsi padlého Adama!

Raduj se, neboť jsi setřela slzy Eviny! 

Raduj se, lidskému rozumu nepochopitelná výšino!

Raduj se, hlubino, kterou neproniknou ani oči andělské!

Raduj se, nádherný trůne královský!

Raduj se, neboť jsi v životě nosila Stvořitele vesmíru!

Raduj se, jitřenko zvěstující nám východ Slunce!

Raduj se, lůno, v kterém sám Bůh přebýval!

Raduj se, skrze tebe se obnovuje všechno stvoření!

Raduj se, skrze tebe se Stvořiteli klaníme

Raduj se, panenská Nevěsto! 

 

Kondak 1 K: Tobě, Bohorodičko, mocná vládkyně, zpíváme vítěznou píseň. Vysvobodila jsi nás od zlého, proto ti vroucně děkujeme,i když jsme jen nehodní služebníci. Ty jsi nepřemožitelná, zbav nás všech běd, abychom ti mohli zpívat: Raduj se, panenská Nevěsto!
L: Raduj se, panenská Nevěsto!

 

Modlitba: Přijmi, nejblaženější, přečistá Paní a Vládkyně, Bohorodičko, tyto vznešené dary, které patří jedině tobě, od nás, tvých nehodných služebníků. Ty jsi vyvolená ze všech pokolení, svojí vznešeností převyšuješ všechno nebeské a pozemské tvorstvo, vždyť skrze tebe k nám sestoupil Pán zástupů. Tvým prostřednictvím jsme poznali Božího Syna a mohli jsme přijmout jeho přesvaté tělo a přečistou krev. Proto jsi blažená z pokolení do pokolení, od Boha požehnaná. Jasnější jsi jako cherubíni a vznešenější než serafíni. A nyní, přesvatá starostlivá Bohorodičko, nepřestaň za nás ustavičně orodovat i když jsme jen tvými nehodnými služebníky, abychom byli zbaveni zla a soužení a ochraňuj nás slabé od všech jedovatých mámení démonů. Pomoz nám vytrvat v dobrém až do konce, aby jsme byli spaseni s tvojí pomocí a abychom oslavovali, chválili, velebili, dobrořečili a klaněli se v Trojici jedinému Bohu a Stvořiteli všeho nyní i vždycky i navěky věků.
L: Amen. 

D: Nejvyšší moudrost!
L: Čestnější jsi jako cherubíni a neporovnatelně slavnější jako serafíni, bez poskvrny jsi porodila Boha Slovo. Jako opravdovou Bohorodičku tě velebíme.

K: Sláva tobě, Kriste Bože naše, sláva tobě.
L: Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu i nyní i vždycky i navěky věků. Amen. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Požehnej.

K: Kristus, náš pravý Bůh, na prosby své přečisté Matky i všech svatých, ať se nad námi smiluje a spasí nás, neboť je dobrý a miluje nás.
L: Amen.

 

 

 

Charbel (Šarbel) Makhlouf – prosinec 24.12.

Novéna ke svatému Šarbelovi

První den:
Ó, podivuhodný Šarbeli, jehož neposkvrněné tělo nepodléhající rozkladu, vyzařuje vůni nebe, pospěš mi na pomoc a vypros mi u Boha milost, o kterou prosím (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, oroduj za mne.
Ó, Pane, který si udělil svatému Šarbelovi milost víry, úpěnlivě Tě prosím, abys mi na jeho přímluvu udělil milost žít podle Tvých přikázání a podle Tvého evangelia. Tobě patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

Druhý den:
Ó svatý Šarbeli, mučedníku řeholního života, který jsi okusil utrpení, a kterého Pán Ježíš učinil (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Úplně ti důvěřuji.
Ó, nekonečně dobrotivý Bože, který si oslavil svatého Šarbela milostí konat zázraky, smiluj se nade mnou a uděl mi na jeho přímluvu to, o co vroucně prosím.Tebe patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

Třetí den:
Ó, milovaný Šarbeli, který záříš jako jasná hvězda na církevním nebi, osviť mou cestu a posilni mou naději. Od tebe žádám tuto milost (zde řekni, o jakou milost se jedná). Vypros mi ji u ukřižovaného Ježíše, kterého neustále oslavuješ.
Svatý Šarbeli, vzore trpělivosti a mlčení, oroduj za mne.
Ó, Pane Ježíši, který si posvětil svatého Šarbela a pomohl jsi mu nést kříž, dej mi odvahu čelit těžkostem života s trpělivostí a odevzdáním se do Tvé božské vůle na přímluvu tohoto světce. Tobě patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

 Čtvrtý den:
Laskavý otče, svatý Šarbeli, k tobě se utíkám. Důvěra v tebe naplňuje moje srdce, skrze moc tvé přímluvy u Boha očekávám milost, o kterou prosím (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Prokaž mi znovu tvou laskavost.
Svatý Šarbeli, zahrado ctností, oroduj za mne.
Ó Bože, který si svatému Šarbelovi daroval milost se Ti podobat, daruj mi milost růst v křesťanských ctnostech. Smiluj se nade mnou, abych Tě mohl chlubit na věky věků. Tobě patří díky navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

 
Pátý den:
Ó, Bohem milovaný Šarbeli, osviť a pomoz mi. tomu, co je Bohu milé. Pospěš  k mé záchraně. Laskavý Šarbeli, prosím tě, abys mi u Boha vyprosil tuto milost (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, příteli Ukřižovaného, oroduj za mne.
Ó, Bože, vyslyš mou ubohou prosbu na přímluvu svatého Šarbela. Zachraň mé ubohé srdce a daruj mu klid. Uklidni starosti mé duše. Tobě patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

 
Šestý den:
Ó svatý Šarbeli, všemocný přímluvce, prosím tě uděl mi milost, kterou potřebuji (zde řekni milost, o kterou se jedná). Jedině tvé slovo u Ježíše postačit k tomu, aby mi odpustil, aby se nade mnou slitoval a vyslyšel mou prosbu. Svatý Šarbeli, radosti nebe i země, oroduj za mne.
Ó Bože, který si vyvolil svatého Šarbela, aby nás obhajoval před Tvým božskou mocí, uděl mi na jeho přímluvu tuto milost (zde řekni, o jakou milost se jedná), abych s ním chlubil a
oslavoval na věky věků. Tobě patří sláva navěky. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

 
Sedmý den:
Ó, všemi milovaný svatý Šarbeli, pomocníku potřebných. Věřím v tvoji přímluvu u Boha, uděl mi prosím tuto milost, kterou tak potřebuji (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, hvězdo, která radí bloudícím, oroduj za mne.
Ó, Bože, moje četné hříchy brání tomu, aby mě zasáhla Tvá milost. Dej mi tedy milost činit pokání. Odpověz mi na přímluvu svatého Šarbela. Navrať radost mému srdci smutnému a vyslyš mou prosbu. Ty, který jsi ztělesněním milosti, Tobě patří díky a chvála. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

 
Osmý den:
Ó svatý Šarbeli, když tě vidím klečícího na podlaze z rákosu, postící se, pokořující se nebo v extázi před Pánem, moje důvěra a víra v tebe vzrůstá. Vroucně prosím, abys mi
pomohl získat milost, o kterou prosím (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, ponořený do Boha, oroduj za mne.
Ó, nejněžnější Ježíš, Ty jsi pozvedl svého milovaného Šarbela k dokonalosti evangelia, pokorně prosím, uděl mi milost dokončit svůj život podle tvé vůle. Miluji Tě, ó Bože,
Spasiteli můj. Amen.

1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

 
Devátý den:
Ó svatý Šarbeli, jsem na konci své novény. Mé srdce je plné radosti, když s tebou mluvím. Mám velkou důvěru, že obdržím od Ježíše ty milosti, o které jsem tě prosil skrze tvůj proslov.
Lituji své hříchy a slibuji, že se je budu vyvarovat. Prosím o slyšení prosby (zde řekni, o jakou milost se jedná).
Svatý Šarbeli, korunovaný slávou, oroduj za mne.
Ó, Pane, poslouchal si modlitby svého Šarbela a udělil jsi mu milost sjednocení s Tebou. Smiluj se nade mnou v mé nouzi a zachraň mě od veškeré zloby, kterou nemohu unést. Tobě patří sláva navěky. Amen.

 
1x Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Desatero.

 

Svátost smíření - základní otázky

 

Co je svátost smíření?

 

Svátost smíření je především osobním setkáním se vzkříšeným Kristem. To má společné se zbývající­mi šesti svátostmi Církve. Jde o svátost uzdravující, ve které Ježíš Kristus prostřednictvím biskupa nebo zplnomocněného kněze odpouští hříchy, kterých se věřící dopustil po křtu. Předpokladem je, že jich ka­jícník upřímně lituje, vyzná se z nich a má opravdo­vou vůli se polepšit a vykonat uložené pokání.

Jiné názvy pro tuto svátost jsou: svatá zpověď, svá­tost pokání, svátost odpuštění, svátost obrácení.

 

Jaké jsou duchovní účinky svátosti smíření? Duchovní účinky svátosti smíření jsou:

 

1.Dokonalé odpuštění všech litovaných hříchů - tj. navrácení či rozmnožení posvěcující milosti, jed­nota a přátelství s Bohem.              

 

2.Smíření s Církví zahrnující i Boží pomoc pro ob­novení hříchem zraněných mezilidských vztahů

 

3.Částečné prominutí časných trestů za nesprave­dlnosti, které byly způsobené již odpuštěnými hříchy (částečné odpustky).

 

4.Udělení pomáhající milosti pro oblasti, v kterých je kajícník křehký, aby mohl při budoucích poku­šeních lépe obstát.

 

Je svátost smíření třeba?

Svátost smíření je ke spasení třeba, protože je po křtu jediným řádným způsobem, kterým lze od Boha dosáhnout odpuštění těžkých hříchů.

 

Co je těžký hřích?

Těžký hřích je úplně vědomé a svobodné překro­čení mravního zákona ve vážné věci. Nazývá se též hříchem smrtelným, protože zbavuje lidskou duši posvěcující milosti (tj. účasti na Božím životě), ničí přátelství s Bohem a tak způsobuje duchovní smrt s hrozbou věčného zavržení.

 

Jak pečlivě zpytovat svědomí?

Na zpytování svědomí si máme vyhradit dostatek času; přitom je třeba se vyvarovat krajností: na jedné

straně povrchnosti a lehkovážnosti a na druhé straně přehnané úzkostlivosti.

 

Osobní svědomí však může podle apoštolů a podle nauky církve kompetentně rozhodovat jedině tehdy, když je náležitě vzděláno a formováno, aby dokázalo eliminovat náklonnost ke zlému, kterou způsobuje ovoce dědičného hříchu.

 

Kdy může kajícník přijmout Boží odpuštění?

Jen tehdy, když hříchu opravdu lituje.

 

V čem spočívá opravdová lítost?

Opravdová lítost je úkon svobodné vůle, kterým od­mítám hřích jako zlo odporující Boží lásce a lásce k bližnímu, a zároveň si pevně umiňuji v tomto hří­chu již nepokračovat. S opravdovou lítostí je spojena i ochota přijmout uložené pokání.

 

Je nutné se vyzpovídat ze všech hříchů?

Ve svátosti smíření je třeba vyznat všechny těžké hříchy, také pokud jde o četnost a druh (přitěžující okolnosti). Kdo by úmyslně zatajil nějaký těžký hřích, nepřijímá platně rozhřešení a Boží odpuštění, a zů­stává tak i po svaté zpovědi v duchovní smrti. Pokud jde o lehké hříchy, není povinnost vyznat je všechny. Všech je však třeba opravdu litovat, aby mohly být odpuštěny.

 

Co má dělat ten, kdo se bez vlastní viny z nějakého těžkého hříchu nevyzpovídal?

Kdo zapomene nějaký těžký hřích vyznat, nebo si ho uvědomí až dodatečně, vyzná ho při nejbližší další svaté zpovědi; nejlépe před svatým přijímáním, ale není to nezbytné, neboť původní svatá zpověď byla platná.

 

Co má zvážit, kdo by se styděl upřímně se vyzpovídat?

Kdo by se styděl upřímně se vyzpovídat, má zvážit:

·        nestyděl jsem se hřešit před Bohem, který všech­no vidí;

·        je lépe hříchy zpovědníkovi vskrytu vyznat, než v hříchu nepokojně žít a ohrožovat tak svou věč­nou spásu;

·        zpovědník je pod těžkým hříchem a trestem ex­komunikace vázán mlčenlivostí, má povinnost raději podstoupit mučednickou smrt než porušit zpovědní tajemství;

·        svátost smíření je darem nekonečného Božího milosrdenství a Pán nás s láskou vyhlíží a čeká na naše obrácení, aby nás mohl učinit šťastnými.

 

Může Pán odpustit těžký hřích i jinak než ve svátosti smíření?

Kajícník se může setkat s Božím odpuštěním těžkého hříchu i mimo svátost smíření. Nutnou podmínkou je zde dokonalá nadpřirozená lítost, tj. naprosté od­vrhnutí hříchu z těch nejvyšších pohnutek - že zradil a zranil Boží nevýslovnou lásku. Je to však způsob mimořádný. Může se uplatnit, když je těžko dostupný zpovědník. I pak zůstává kajícníkovi povinnost uvést tento hřích při nejbližší svaté zpovědi.

 

Jiná mimořádná možnost odpuštění těžkých hříchů je ve svátosti pomazání nemocných, pokud nemocný již není schopen je vyznat.

 

V čem spočívá opravdové předsevzetí?

Opravdové předsevzetí zahrnuje následující rozhod­nutí:

1.     Vyvarovat se alespoň všech těžkých hříchů a kaž­dé dobrovolné blízké příležitosti k nim.

2.     Statečně vzdorovat zlým náklonnostem a pokuše­ním s využitím nadpřirozených i přirozených pro­středků (modlitba, svaté přijímání, život v Boží přítomnosti, pracovitost, přátelskost, četba dob­rých knih, aktivní odpočinek atp.).

3.     Odpustit nepřátelům a všem, kdo ublížili.

4.     Vrátit cizí věc, napravit dané pohoršení a způso­benou škodu.

5.     Je-li třeba, omluvit se a učinit krok ke smíření.

6.     Konat všechny své povinnosti.

7.     Dát si konkrétní splnitelný úkol, na kterém budu pracovat do příští svaté zpovědi.

 

Může kněz odmítnout udělit rozhřešení?

Kněz, který při svátostí smíření zastupuje milosrd­ného Pána, musí vždy udělit rozhřešení, s výjimkou následujících případů:

 

1.     Kajícník nevyzná ani jeden hřích - pak není co odpouštět.

2.     Zpovědník zjistí, že u těžkého hříchu schází opravdová lítost (spojená s rozhodnutím nadále již v hříchu nepokračovat).

3.     Vyznaný těžký hřích má takovou závažnost, že je spojen s církevním trestem, který z hříšníka ne­může sejmout zpovídající kněz, ale nějaká vyšší církevní autorita. V tom případě má kněz povin­nost poradit nebo sám zprostředkovat budoucí sejmutí církevního trestu.

 

Jak často je třeba se zpovídat?

Církevní přikázání říká: alespoň jednou za rok. Pokud někdo zhřeší těžce, neměl by svátost smíření odklá­dat, ale vyzpovídat se co nejdříve. Církev doporučuje častější svatou zpověď (např. jednou za měsíc), ne­boť skrze tuto svátost nás Pán ježíš vede k dokona­losti. Konkrétní doba pro další svátost smíření je na svobodném uvážení kajícníka, případně po poradě se zpovědníkem.

 

Jak probíhá svátost smíření

 

Slavení svátosti smíření obsahuje tyto části:

 

1. Zpytování svědomí

 

Přípravou ke svaté zpovědi je zpytování svědomí. Ka­jícník může začít modlitbou k Duchu Svatému. Pak se snaží s jeho pomocí uvědomit si hříchy, kterých se dopustil od poslední svátosti smíření. Vodítkem k tomu mu mohou být dvě novozákonní přikázání lásky, osmero blahoslavenství (Mt 5,3-12), teologální a kardinální ctnosti (víra, naděje, láska, rozumnost, spravedlnost, statečnost a umírněnost), desatero Bo­žích přikázání a sedm hlavních hříchů (pýcha, závist, nenávist, lakomství, smilstvo, nestřídmost a lenost).

Není na překážku si hříchy vypsat na papír - nikdy však nezapomeňme na to, že jde především o postoj našeho srdce a ne o dokonalý výčet našich hříchů a nedokonalostí.

 

2. Lítost

 

Pro svatou zpověď je nejdůležitější vzbudit nadpři­rozenou lítost. Ta může být buď nedokonalá - lituji ze strachu z trestů, které na sebe svými hříchy svolá­vám. Vhodnější však je lítost dokonalá - z lásky. Litu­ji, protože si uvědomuji, jak moc mě má Bůh rád, co vše pro mě Pán Ježíš vytrpěl a obětoval, a tím víc mě mrzí, že ho svými hříchy urážím.

Pozor: Do svaté zpovědi nepatří sebelítost - já chu­dák, jak teď budu před tím knězem vypadat apod.

 

3. Předsevzetí

 

Ještě dříve než kajícník přistoupí ke svátosti smíření, sám si stanovuje předsevzetí. Mělo by se jednat o něco konkrétního a zároveň splnitelného - vždy však jen jed­no. Předsevzetí by nemělo být ani moc široké: polep­ším se ve všem - je totiž předem jasné, že je to nesplni­telné; ani neurčité: trochu se polepším ...

Je vhodné, aby se předsevzetí týkalo úsilí o konkrétní ctnost, která by mohla napomoci k překonání sklo­nu k jednomu z častěji vyznávaných hříchů. Nebo se může zaměřit i na boj s některým hříchem. Je dobré si dávat opakovaně stejné předsevzetí tak dlouho, do­kud není úplně zvládnuto, a pak teprve další. Pokud kajícník denně na tomto předsevzetí pracuje, nastává

u něj zřetelný posun k dobrému. A co teprve kdyby důsledně každý rok plně zvládl jedno předsevzetí. ..

 

4. Vlastní svatá zpověď

 

Samotná svatá zpověď začíná v přítomnosti zpověd­níka znamením velkého kříže. Zpovědník pak může kajícníka povzbudit k upřímnému vyznání vin. Ka­jícník se nejprve stručně představí (stav, věk, počet dětí, popř. zaměstnání) a potom začne těmito nebo podobnými slovy: "Naposledy jsem byl u svátosti smíření před ... (uvede dobu). Vyznávám se Všemo­houcímu Bohu a vám, otče, že jsem se za tu dobu dopustil těchto hříchů: ... " (vyzná stručně a jasně své hříchy, v případě těžkých i počet a závažné okolnos­ti). Vyznání ukončí vyjádřením opravdové lítosti např. slovy: "Těchto a všech hříchů upřímně lituji a vyna­snažím se je nedělat."

Zpovědník může položit kajícníkovi otázky k upřes­nění, na které kajícník po pravdě odpovídá. Kajícník se zas může zpovědníka zeptat, má-Ii nějakou nejas­nost. Zpovědník dává případné ponaučení a ukládá pokání (např. modlitba, almužna, nějaký kající skutek nebo skutek blíženské lásky). Je potřeba, aby dal ka­jícník najevo, že uloženému pokání rozumí a že ho vykoná.

Na základě opravdové lítosti a přijatého pokání zpo­vědník uděluje kajícníkovi rozhřešení, které končí podstatnými slovy: "Uděluji vám (ti) rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Kajícník při tom dělá znamení kříže a odpoví: "Amen", a vděčně přijímá Ježíšovo odpuštění, které očišťuje jeho duši, zbavuje pout, hojí rány a posiluje v dobrém.

Po rozhřešení obvykle následuje dialog díkučinění. Zpovědník říká: "Chvalte Hospodina, neboť je dob­rý," a kajícník odpovídá: "jeho milosrdenství trvá na­věky." Zpovědník pak propouští kajícníka zpravidla slovy: "Pán vám (ti) odpustil hříchy. jděte (jdi) v po­koji." Kajícník odpoví: "Bohu díky."

 

5. Pokání

 

Kajícník poctivě splní uložené pokání a případně při­dá i ještě něco navíc.

je též vhodné vlastním způsobem vzdát Bohu díky za přijatou milost, poprosit o pomoc při plnění oprav­dového předsevzetí.

 

Zpytování svědomí

 

Osobní prosba k Duchu Svatému, např.:

 

Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných a za­pal v nich oheň své lásky.

 

Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno.

 

A obnovíš tvář země.

 

Bože, ty nám sesíláš svého Ducha, aby nás osvěcoval světlem pravdy; dej, ať nám tato jeho pomoc nikdy ne­chybí, abychom se dobře rozhodovali a správně jednali.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

 

 

 

 

 

Úvodní otázky

 

1.     Uvědomuji si, že se milosrdný Bůh nade mnou sklání a chce mi odpustit všechny hříchy?

2.     Uvědomuji si, že Bůh ve své nezměrné lásce chce učinit mé srdce čistým?

3.     Uvědomuji si, že neexistuje tak velký hřích, který by Bůh nemohl a nechtěl odpustit?

4.     Nepřestoupil jsem hlas svého svědomí v myšlení, svými slovy či skutky?

5.     Snažil jsem se splnit předsevzetí od minulé svaté zpovědi?

6.     Neměl jsem účast na hříchu někoho jiného?

7.     Plním povinnosti svého stavu?

8.     Neopomněl jsem učinit nějaké dobro, které jsem přislíbil nebo ke kterému mne svědomí nabádalo?

9.     Odpustil jsem všem, kteří mi jakkoliv ublížili, a pokusil jsem se o smír s nimi?

10.                       Kdy jsem naposledy byl u svaté zpovědi? Nezata­jil jsem při ni nějaký těžký hřích?

11.                       Litoval jsem upřímně svých hříchů a umínil si, že se jich už nedopustím?

12.                       Nepřijal jsem ve stavu těžkého hříchu Eucharistii?

13.                       Vykonal jsem uložené pokání a nahradil jsem ško­du, kterou jsem bližnímu učinil, jak jen to bylo možné?

 

Poznámka: * Dále je tímto znamením orientačně označen hřích, jehož materie je objektivně závažná - těžká. U ostat­ních provinění záleží na míře (velikosti materie) při po­suzování, jestli jde o hřích lehký či těžký. Kromě závažné materie musí být splněné další dvě podmínky: úplná vědo­most a svoboda, aby šlo o těžký hřích.

 

Zpytování podle Desatera

 

I. Nebudeš mít přede mnou jiné bohy

 

1.     Věřím, že mne Bůh miluje bez jakýchkoliv podmí­nek a zásluh?

2.     Snažím se, aby Bůh byl na prvním místě v mém životě?

3.     Nezapíral jsem víru?*

4.     Nepochyboval jsem dobrovolně o některé prav­dě víry?*

5.     Nestyděl jsem se přiznat před ostatními ke kato­lické víře? Využívám příležitostí k vydávání svě­dectví o Bohu, Kristu a Církvi?

6.     Naslouchal jsem s potěšením řečem proti víře?*

7.     Vzdělávám se aktivně ve víře? Čtu si katechismus, Bibli a dobrou duchovní literaturu?

8.     Nepohyboval jsem se ve společnosti víře nepřá­telské (satanistické koncerty, spiritistické kroužky, zednářské nebo obdobné tajné spolky, komunis­tická strana)? Nebyl jsem jejich členem?*

9.     Hledal jsem pomoc ve východních náboženstvích a jiných duchovních naukách (mantry, čakry, rei­ki, ... )?* Věřil jsem v učení o reinkarnaci?*

10.                       Neúčastnil jsem se ze zvědavosti duchovních ob­řadů nekatolického vyznání? Toužím po jednotě všech křesťanů v lásce, ve víře a v jedné Církvi?

11.                       Věřil jsem ve věštby, vykládání karet, snáře?* Přijímal jsem magii, okultismus?* Sledoval jsem horoskopy? Přikládal jsem důležitost pověrám? Nevyvolával jsem duchy*, nenosil talismany nebo amulety?

12.                       Nevyužil jsem služeb léčitele, který léčí nedovole­ným způsobem (na základě více či méně skryté­ho doptávání se duchů a v návaznosti na bludné nauky)?

13.                       Byli pro mne přátelé, zábava, peníze, diskotéka, televize, počítač, tělo, city, pochvala a uznání, ... důležitější než Bůh?

14.                       Zanedbával jsem denní modlitby, zvláště ráno a ve­čer, před jídlem, a večerní zpytování svědomí?

15.                       Zoufal jsem si? Spoléhal jsem opovážlivě na vlastní síly či na Boží milosrdenství?

16.                       Nepropadal jsem smutku a sebelítosti?

17.                       Nebyl jsem vůči Bohu a svatým věcem lhostejný?  Nebyl jsem na Boha nazlobený?

18.                       Snažím se co nejlépe opětovat Boží lásku?

19.                       Mám rád katolickou církev? Uznávám její učitel­ský úřad? Nebyl jsem pyšný?

 

II. Nebudeš brát jméno Boží nadarmo

 

1.     Zesměšňoval jsem svaté věci?* Zesměšňoval jsem zbožnost svých bližních?

2.     Vyslovoval jsem svatá jména (Ježíše, Marie, Boha) bezmyšlenkovitě, v hněvu,* při zábavě nebo v žertu?

3.     Přísahal jsem zbytečně nebo křivě*?

4.     Splnil jsem vždy, co jsem slíbil (kmotr, svatba ... )?

5.     Zaštiťoval jsem se Bohem při prosazování sebe sama?

6.     Snažím se mluvit o Bohu a o záchraně v Kristu s druhými?

 

III. Pamatuj, abys den sváteční světil

 

1.     Zanedbal jsem vlastní vinou mši svatou v neděli a zasvěcené svátky?*

2.     Přišel jsem vlastní vinou na mši svatou pozdě?

3.     Zachovávám eucharistický půst? Nezneuctil jsem Eucharistii?*

4.     Choval jsem se v kostele neuctivě, rozptyloval druhé, překážel, pohoršoval se, pohoršoval jiné? Chodím do kostela přiměřeně oblečen(a)?

5.     Prožívám neděli jako den zaměřený k Boží oslavě?

6.     Naslouchám při mši svaté pozorně Božímu slovu a prožívám svátostné setkání s Pánem jako vr­cholný okamžik a pramen posily pro vlastní život a službu v novém týdnu?

7.     Pokračoval jsem v neděli v práci, kterou vykoná­vám celý týden? Pracoval jsem v neděli dobro­volně ze zištných důvodů? Neplánoval jsem na neděle práce pro sebe a druhé, které nebyly ne­odkladné?

8.     Nakupoval jsem z pohodlnosti v neděli? Užíval jsem bez rozumného důvodu služeb nutících druhé být v zaměstnání v neděli?

 

IV. Cti otce svého i matku svou

 

1.     Vážím si rodičů, učitelů, zaměstnavatele, církev­ních autorit?

2.     Modlím se za ně, poslouchám je, pomáhám jim, nezlobím je? Vyjadřuji se o nich dobře a nesty­dím se za ně?

3.     Chovám se dobře ke starším lidem: na ulici, v ob­chodě, na cestách?

4.     Jsem vlídný ke svým nejbližším doma, ve škole, v zaměstnání?

5.     Byl jsem nevděčný a nevyjádřil vděčnost za při­jaté dobrodiní?

6.     Nesvěřoval jsem bezdůvodně výchovu dětí cizím lidem?

7.     Zajímám se o to, jak jsou děti ve škole a v jiných institucích formovány?

8.     Jdu příkladem dětem ve víře a v životě s Bohem? Modlím se s nimi?

9.     Nezanedbával jsem poučení a vzdělání svých dětí v katolické víře?

10.                       Starám se o své nemohoucí rodiče?* Neodložil jsem je někam?

11.                       Věnuji dostatek času rodině a nejbližším?

12.                       Modlím se za vládu a politiky místo kritizování? Mám odvahu vystoupit proti nespravedlivým zá­konům ve své vlasti?

 

V. Nezabiješ

 

1.     Nebil jsem druhé? Neubližoval jim? Nezranil jsem někoho?

2.     Nemanipuloval jsem s někým? Nevydíral jsem ně­koho (a to i citově)?

3.     Měl jsem zalíbení v násilí (i např. filmy a počíta­čové hry)?

4.     Nenadával jsem jiným? Nevysmíval jsem se jim? Nepřál jsem jim něco zlého? Neproklínal jsem?*

5.     Nepodléhal jsem nenávisti*, vzteku? Nehádal jsem se neústupně?

6.     Nechoval jsem proti jiným v srdci zášť nebo po­mstu?*

7.     Nepoškozoval jsem si zdraví drogami, cigaretami, alkoholem, narkotiky, dopingovými prostředky, zbytečným užíváním léků?

8.     Neužívala jsem prostředky schopné usmrtit vy­víjející se počaté dítě (hormonální antikoncepci, postkoitální prostředky, nitroděložní tělíska)?*

9.     Nesváděl jsem druhé k těmto prostředkům?* Va­roval jsem před nimi?

10.                       Nepodstoupila jsem vyšetření se záměrem ukon­čit těhotenství, kdyby se ukázalo, že je dítě po­stižené?*

11.                       Nepodstoupila jsem umělý potrat?* Ani ze zdra­votních důvodů?*

12.                       Nepodílel jsem se na zlu potratů, eutanazie, umělého oplození - výkonem, radou, spoluprací, financováním, nucením či mlčením?*

13.                       Měl jsem možnost vystoupit veřejně na obhajobu lidského života a neučinil tak?

14.                       Neriskoval jsem nepřiměřeně při sportech, jízdě autem nebo jindy?

15.                       Nepečoval jsem nepřiměřeně o tělo na úkor duše?

16.                       Nebyl jsem nestřídmý v jídle, mlsný a nenasytný?

17.                       Nezmrzačil jsem své tělo sterilizací?* Nepoškozo­val jsem se? Neměl jsem sebevražedné myšlenky a pokusy?* Nevyhrožoval jsem sebevraždou?

18.                       Zastávám se nebo pomáhám těm, kdo jsou ne­spravedlivě napadeni? Jsem připraven i fyzicky bránit rodinu a vlast, pokud by došlo k napadení nespravedlivým agresorem?*

19.                       Nebyl jsem lhostejný k přímému* nebo nepřímé­mu šikanování druhých?

20.                       Nepohrdal jsem druhými? Nehněval jsem se na druhé a nevytvářel sváry?

21.                       Snažím se mít všechny lidi rád?

22.                       Neopomněl jsem nějakého potřebného starého nebo nemocného člověka ve svém okolí?

23.                       Nesympatizoval jsem s lidmi používajícími násilí vůči nějaké skupině osob k prosazení svých zájmů?

24.                       Netrápil jsem či zbytečně nezabil zvířata?

25.                       Neznečišťoval a nepoškozoval jsem životní pro­středí?

 

VI. a IX. Nesesmilníš, nepožádáš ženy bližního svého

 

1.     Nemyslel jsem dobrovolně na něco nečistého?

2.     Nechtěl jsem dobrovolně něco necudného vidět, slyšet nebo činit?*

3.     Díval jsem se, četl, poslouchal dobrovolně něco z oblasti erotiky či pornografie (časopisy, knihy, video, internet, vtipy, písně)?* Šířil jsem to dále?*

4.     Činil jsem něco nečistého? Ukájel jsem se?* Sám nebo s jinými?* Proti přírodě (homosexuální jed­nání)?*

5.     Neodhaloval jsem se před ostatními (např. na pláži, focení. .. )? Je mé vystupování na internetu a všude jinde čisté?

6.     Neprohlížel(a) jsem si osoby druhého pohlaví tak, že to ve mně vyvolávalo hříšnou žádostivost?

7.     Žil jsem sexuálním životem před svatbou (např. petting, necking ... )?*

8.     Mlčel jsem k nemravnostem ve svém okolí?

9.     Chovám se uctivě k osobám druhého pohlaví (nečiním narážky, nekoketuji, nesvádím)?

10.                       Nenavazoval jsem vztah jen pro zábavu?

11.                       Oblékám se diskrétně, abych nevzbuzovala žá­dostivost?

12.                       Nepoužíval jsem antikoncepci (ani pod záminkou zdravotních důvodů)?* Nedopouštěl jsem se pře­rušované soulože?*

13.                       Vynucoval jsem si bezohledně sex v manželství?* Ne­odmítal jsem manželský styk bez vážného důvodu?*

14.                       Vyhýbal jsem se početí dítěte bez vážného důvodu?*

15.                       Podstoupila jsem umělé oplození?* Měl jsem něja­kou účast na umělém oplození (výkon, rada, nátlak, spolupráce, mlčení)?* Prodával či daroval jsem své pohlavní buňky pro účely umělého oplození?*

16.                       Odmítal jsem se seznámit s metodami přirozené­ho plánování rodičovství?

17.                       Dopustil jsem se smilstva nebo manželské nevěry (s osobou svobodnou, vázanou manželstvím, či zasvěcenou) ?*

18.                       Porušil jsem manželský slib a rozvedl se?* Žil jsem intimně v neplatném manželství?*

19.                       Schvaloval jsem sexuální život nesezdaných párů anebo osob stejného pohlaví?* Mlčel jsem k ta­kovémuto jednání v mé rodině a tím vzbuzoval dojem, že souhlasím?

 

VII. a X. Nepokradeš, nepožádáš statku bližního svého

 

1.     Neukradl jsem něco (bližnímu, v obchodě, v za­městnání nebo ze státního)? Co a kolik? Nahradil jsem zcizenou věc?

2.     Neobohacoval jsem se na úkor druhých (nespra­vedlivá cena či mzda, lichva, úplatky, podvod, tunelování*, ... )?

3.     Nechal jsem si něco vypůjčeného nebo nějakou nalezenou cennost?

4.     Nepoškodil jsem cizí věc? Neničil jsem veřejný ma­jetek? Nebyl jsem škodolibý?

5.     Nepřijal jsem něco ukradeného? Nechtěl jsem něco ukrást?

6.     Plýtval jsem volným časem a schopnostmi (televi­ze, internet, hry, ... )?

7.     Pomáhám nezištně druhým?

8.     Záviděl jsem? Nebažil jsem po majetku a peně­zích? Nebyl jsem závislý na věcech?

9.     Nehrál jsem hazard nebo nesázel jsem velké pe­níze?* Nehrál jsem na automatech?

10.                       Platím spravedlivé daně? Nezneužívám své funk­ce k nespravedlivému obohacení?

11.                       Pamatuji na chudé? Nebyl jsem lakomý?

12.                       Neplýtval jsem jídlem, energiemi a přírodními zdroji?

13.                       Nebyl jsem lenivý k práci, učení a modlitbě?

14.                       Nejezdil jsem veřejnými dopravními prostředky načerno?

15.                       Nedopouštěl jsem se internetového pirátství?

 

VIII. Nepromluvíš křivého svědectví

 

1.     Nelhal jsem? Neuškodil jsem svou lží jiným?

2.     Nevymýšlel jsem si chyby o druhých (pomluva)?

3.     Neroznášel jsem chyby jiných bez příčiny (nacti­utrhání)?

4.     Obviňoval jsem druhé, abych unikl důsledkům?

5.     Nemlčel jsem, když jsem mohl hájit pravdu ane­bo čest druhého?

6.     Zachoval jsem svěřená tajemství?

7.     Neodsuzoval jsem bližního?

8.     Odvolal jsem pomluvu? Dokázal jsem se omluvit a nabídnout smír?

9.     Neprosazoval jsem pravdu násilně? Respektoval jsem svobodu myšlení, svědomí a vyznání druhého?

10.                       Byl jsem vždy upřímný?

 

 

K církevním přikázáním

 

1.     Zachovávám v pátek půst od masa nebo jej na­hrazuji jiným skutkem sebezáporu, zbožnosti či blíženské lásky? Zachovávám charakter postní doby a půst v předepsaných dnech?*

2.     Nezanedbal jsem povinnou svatou zpověď (ale­spoň jednou za rok) a svaté přijímání (alespoň o Velikonocích)?*

3.     Přispívám na potřeby Církve?

 

 

Vzbuzení lítosti a přijetí předsevzetí

 

Nyní je třeba se od všech poznaných hříchů jasně oddělit, úkonem vůle je od sebe s odporem od­vrhnout a umínit si, že v nich již nechci pokračovat z lásky k Bohu a abych neohrozil svou věčnou spásu. Takové rozhodnutí je pravou lítostí.

S opravdovou lítostí je spojeno i konkrétní předse­vzetí ohledně hlavní chyby (nejčastější či největší hřích), abych ji s pomocí Boží překonal.

 

Praktické rady pro řešení nelehkých životních situací

 

 

Proč je v důležitých životních rozhodnutích a těžkostech potřebné hledat radu u věřícího a zvláště u kněze?

Rada může velmi ovlivnit naše rozhodnutí. Každé naše rozhodnutí by mělo být v souladu s Božím zákonem. Tak půjdeme správným směrem a nemineme věčný cíl. Je proto mylné hledat pro tyto případy pomoc jinde. Pokud je totiž někdo sám nevěřící nebo podle Božího zákona v některých oblastech svého života ne­jedná, jak pak můžeme čekat, že nám správně poradí?

 

Proč se nedoporučuje uzavírat sňatek s nekatolíkem?

Manželství je jednota a ta předpokládá soulad po­kud možno ve všech oblastech. Živá katolická víra je náročná a rozpory v této oblasti zpravidla vedou ke značným obtížím. Nejednota se s příchodem dětí často bolestně projevuje při jejich výchově.

 

Co dělat, když není možné obnovit platné manželství a do neplatného již přišly další děti?

Hřích vždy vede k bolesti a někdy i nenapravitelné. Aby mohl přistupovat ke svátostem ten, kdo žije v ne­platném manželství, musí se vzdát intimního soužití. Například lze složit faráři slib čistoty. Pro zabráně­ní pohoršení ve farnosti je důležité, aby se o tomto řešení vědělo. Tak se zlo a utrpení může proměnit v mnohem větší dobro skrze přijatou oběť. (srov. Familiaris  Consortio 84, Sacramentum Caritatis 29)

I ti, kteří se k slibu čistoty zatím nemohou odhodlat, jsou povzbuzováni účastnit se života Církve (bez při­jímání svátostí) a vyprošovat si k tomu sílu.

 

Proč je hříchem intimní život před svatbou? Proč nelze vyzkoušet život s partnerem?

Sex není zábava, ale je tělesným naplněním vztahu lásky a výrazem úplného a bezvýhradného vzájem­ného sebedarování muže a ženy. Aby tomu tak sku­tečně bylo, musí předcházet uvážené a svobodné rozhodnutí přijmout druhého a odevzdat se mu na celý život - veřejný manželský slib.

Podobně jako u lidského jedince mají řídící schop­nosti rozumu a vůle ovládat schopnosti nižší (emo­ce, vášně a pudy), tak i v partnerském vztahu má  svobodný slib, který pečetí snoubeneckou lásku, předcházet tělesnému odevzdání se. Sex před man­želstvím je tedy něco rozporného (náležím ti a pře­ce nenáležím), a proto neslouží k růstu vztahu, ale naopak vede k růstu sobectví a k narušení vztahu. Věrnost na celý život a skutečné sebedarování se ne­dají vyzkoušet.

 

Když jsem propadl sebeukájení, pornografii, ...

a nejsem schopen se toho zbavit, co mohu dělat?

Důležité je vyhýbat se příležitostem. Počítač dát do místnosti, kde neustále někdo je (např. kuchyň), pouštět ho jen, je-li někdo doma, anebo si stanovit přísná pravidla pro jeho užívání. Odstranit televizi z pokoje, z bytu. Snažit se vydržet a ovládnout se jen tuto hodinu, jen tento den a nehledět daleko dopře­du. Mít promyšlené různé dobré náhradní činnosti pro chvíli, kdy přijde pokušení. V osobní modlitbě si pro tuto oblast vyprošovat Boží posilu a milost. Také Pánu děkovat a radovat se z každého dílčího vítězství. Svěřovat se do ochrany a přímluvám Ne­poskvrněné Panny Marie. Při pádu jít co nejdříve ke svaté zpovědi.

 

Postupně dojde k posilování vůle a intervaly mezi pády se budou prodlužovat, až se člověk s pomocí Boží stane pánem svého života. Zdravě silná vůle  a schopnost sebeovládání se projeví pozitivně v cel­ku života a zvláště v manželství.

 

Co máme dělat, když nám lékař diagnostikoval neplodnost?

S rozšířením reprodukčních center se stává, že někte­ří gynekologové jdou nejjednodušší cestou: odesílají páry, u nichž se nepodaří základními testy odhalit pří­činu neplodnosti, k umělému oplození. Přitom praxe symptotermální metody umožňuje jednak rozpoznání nejvhodnější doby pro početí a také určení diagnózy při některých poruchách plodnosti. Informujte se pro­to na níže uvedených kontaktech.

 

Co když ani přesto se nám nepodaří počít dítě?

"U Boha není nic nemožné." (Lk 1,37) Dopouští-li Pán, aby se manželé, kteří se mají upřímně rádi, ne­dočkali vlastních dětí, třeba je volá k jiné formě rodi­čovství, např. adopci. V každém případě je správné vytrvat v důvěře v Boha a v modlitbě.

 

Proč je umělé oplození těžkým hříchem?

Umělé oplození je těžkým hříchem proti pátému při­kázání, protože při současných technikách umělé re produkce dochází prakticky vždy k výrobě nadpočet­ných lidských embryí, která jsou následně zneužívá­na k pokusům, nebo zmražena (se značným rizikem smrti), nebo rovnou usmrcena.

Umělé oplození je těžkým hříchem i proti šestému při­kázání, neboť při něm dochází k nedůstojnému a ne­přirozenému početí dítěte mimo manželský akt. Dítě má právo být počato z manželského láskyplného objetí a ne být vyrobeno a testováno na Petriho misce.

 

Je možné podstoupit umělé oplození, když máme genetické riziko početí postiženého dítěte?

Není - viz výše. Při technikách umělého oplození z to­hoto důvodu jsou z počatých embryí vybírána jen ta, která vyhovují testům, a ostatní záměrně usmrcena.

 

Proč je antikoncepce těžkým hříchem a proč zraňuje lásku?

Do přirozenosti intimního styku je nedělitelně vepsán dar plodnosti a dar jednoty. Při použití antikoncepce odmítají manželé plodnost druhého, která v daném okamžiku nedílně patří k jeho identitě. Tím ničí bezvý­hradné darování se, ničí jednotu v nejintimnějším mo­mentu a tak se do vztahu vkrádá lež, rivalita, sobectví.

Antikoncepce je vnímána jako ochrana. Ale chrání­me se vždy jen před nepřítelem, před zlem. Manžel, plodnost a dítě nejsou zlem ani nepřítelem.

 

Co vše spadá do antikoncepčního jednání?

Z mravního hlediska je to jakékoli jednání s úmyslem od­dělit v daném okamžiku plodnost, bez ohledu na efek­tivnost: přerušovaný styk, prezervativ, hormonální anti­koncepce v pilulkách, injekcích, náplastech, tělískách ...

 

Proč není využití metod rozpoznávání plodnosti "katolickou antikoncepcí"?

Při intimním styku v neplodném období se manže­lé přijímají a darují v plnosti a bez výhrad tak, jak v daném okamžiku jsou - bez daru plodnosti. Nijak proto nenarušují bezvýhradné sebedarování, neod­mítají žádnou schopnost toho druhého a neničí tak vzájemnou jednotu.

 

Je těžkým hříchem brát antikoncepci, když by otěhotnění znamenalo riziko smrti? Například po rakovině prsu?

Je to hřích, protože použití antikoncepce nelze ospravedlnit ani poukazem na menší zlo, když existuje i mravně dobrá cesta - abstinence. Navíc jestli sku­tečně hrozí riziko smrti, pak i používání antikoncepce znamená ohrožení života, neboť žádná antikoncepce není stoprocentní. Strana, která si intimní soužití vy­nucuje, hřeší proti pátému přikázání. Existuje ještě možnost používat zpřísněnou verzi symptotermální metody. Zde je však nutné důkladné proškolení.

 

Lékař mi předepsal hormonální antikoncepci ze zdravotních důvodů. Je mravné ji používat?

Pokud užíváte hormonální antikoncepci jako léčebný prostředek, je nutné se vyhnout pohlavnímu styku, neboť každá hormonální antikoncepce má jako jeden z účinků zabránění uhnízdění cca pětidenního em­brya, a tím jeho usmrcení. Hormonální antikoncepce je navíc prostředek s vícero negativními dopady na zdraví a trvalou plodnost. Proto je třeba zvážit, zda je pro užívání dostatečný důvod. Často je hormonální antikoncepce nasazována gynekologem automatic­ky, místo aby se odstranila příčina problémů (např. dozrání pohlavních orgánů u dívek, porucha štítné žlázy, ... ).

 

I když antikoncepce aktuálně subjektivně pomůže, dlouhodobě zdravotně uškodí. Gynekoložka MUDr. Xenie Preiningerová: "Během posledních deseti let jsem nemusela ani jednou nasadit hormonální antikoncepci, ale vše jsem řešila vhodnějšími prostřed­ky." Informujte se proto při nejasnostech na níže uvedených kontaktech.

 

 

Co mám dělat, když si (nevěřící) manžel vynucuje styk s antikoncepcí?

Není hříchem nezaviněně trpět zlo a antikoncepce je zlem, které ničí jednotu manželů. Je třeba dát zcela jasně najevo nesouhlas s touto praxí, sama žádnou antikoncepci neaplikovat a s pomocí Boží se snažit vhodně a postupně manželovi ukázat krásu dokona­lého spojení.

 

Jak změnit sexuální život v manželství, když si manželé zvykli užívat bariérovou antikoncepci?

Změna určitě není jednoduchá a může se jednat o běh na delší trať. To však nic nemění na tom, že ke změně je třeba jasných rozhodnutí a konkrétních pev­ných kroků (např. kontaktování organizací věnujících se metodám rozpoznávání plodnosti). Přirozený způ­sob manželského soužití bez bariérové antikoncep­ce je nejen jedinou volbou, kterou mají muž a žena, když chtějí žít podle Božích přikázání, ale také cestou opravdového sebedarování, bez kterého člověk nemů­že žít šťastně ve vztahu k Bohu a k bližnímu. Opakované přijetí svátosti smíření je v takových případech účinný lék, stejně jako duchovní doprovázení.

 

Je hříšné použit prezervativ v neplodném období jako pojistku přirozených metod regulace početí?

Ano, je to hříšné. Rozhodující je úmysl roztrhnout jed­notu plodivého a pojivého aspektu manželského styku.

 

Co mají manželé dělat, když není rozumné počít dítě?

Pokud manželé nemohou v daný čas přijmout dítě, mohou využít periodickou neplodnost, kterou Stvoři­tel vložil do lidské přirozenosti a intimně žít jen v ne­plodném období.

 

Jak poznají manželé, že se nacházejí v neplodném období?

Manželé to poznají z tělesných příznaků, například prostřednictvím tzv. symptotermální metody.

 

Kde lze nalézt informace o přirozeném plánování rodičovství?

Například na adrese Ligy pár páru - www.lpp.cz nebo sdružení Cenap - www.cenap.cz.

 

Proč je vhodné absolvovat kurz a nestačí se s principy seznámit z literatury?

Přestože principy přirozených metod nejsou složité, je to obdobné jako u řízení auta, kde se vyžaduje au­toškola k praktickému osvojení zkušeností.

 

Každé lidské tělo je jedinečné, a je proto vhodnější mít zpočátku někoho, s kým lze konzultovat přízna­ky, aby zvláště při nepravidelných cyklech, směnném provozu atp. nedošlo k omylu. I lékař se musí učit poznávat příznaky lidského těla nejen z knih, al

 

 

Odpustky

představují odpouštění časných trestů za hříchy, jejichž vina byla již zahlazena. Jde o odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých.“ „Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“ „Každý věřící může získat … odpustky buď sám pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy.“ (KKC 1471)

 

Tuto praxi vysvětluje katechismus s připomenutím, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu.

Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. “ (KKC 1472)

Církev může získání odpustků zprostředkovávat na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Kristem. Jde o další projev milosrdné Boží lásky.

 

 

 

 

Papež František : křesťanská radost je radostí naděje

Vatikán. „Váš zármutek se obrátí v radost.“ O tomto příslibu, který dal Ježíš svým učedníkům, hovořil papež František při ranní mši svaté v Domu sv. Marty v pátek 30.5. Svatý otec v homilii vyzpíval hymnus na křesťanskou radost, již – jak podotkl – nelze koupit, leč jedině obdržet jako Boží dar. Křesťanská radost je totiž radostí naděje.

Sv. Pavel byl velice odvážný, svou sílu čerpal od Pána. Od tohoto konstatování rozvinul papež František homilii soustředěnou na téma křesťanské naděje. Rovněž Apoštola národů někdy přepadal strach a podobně je tomu v našich životech, řekl papež. Chce se po nás, abychom tak trochu snížili laťku, nebyli až tolik křesťany a snažili se o kompromis se světem. Pavel si uvědomoval, že tím, co dělá, se nezalíbí ani Židům, ani pohanům. Přesto se před tím nezastaví a musí tedy snášet problémy a pronásledování. Připomíná nám to naše vlastní strachy a obavy – dodal papež. Také Ježíše v Getsemanech přepadaly strach a úzkost. A ve své promluvě na rozloučenou říká svým učedníkům jasně, že „svět se bude radovat“ z jejich utrpení, jak tomu později bylo s prvními mučedníky v Koloseu:

„A my si musíme přiznat pravdu: křesťanský život není vždycky svátek. Ne vždycky! Pláčeme, často pláčeme. Když jsi nemocný, když máš problém v rodině – s dcerkou, synkem, manželkou, manželem, když zjistíš, že na konci měsíce nepřijde výplata a máš nemocné dítě, když vidíš, že nedokážeš zaplatit hypotéku na byt a budete se muset stěhovat... Máme opravdu spoustu, spoustu problémů. Ježíš nám však říká: „Nebojte se!“ „Ano, budete zarmouceni, budete plakat a lidé kolem se budou radovat, lidé, kteří nejsou na tvé straně.“

„Existuje však ještě jiný smutek – pokračoval papež – smutek, jenž nás obestírá, když jdeme cestou, která není dobrá.“ Když si – „zjednodušeně řečeno – chceme kupovat radost, veselí, které patří světu, které je hříšné, a na konec nezbyde nic než vnitřní prázdnota a smutek.“ František tento stav nazývá „smutkem ze špatného veselí“. Oproti tomu křesťanská radost „je radostí naděje, jež přijde později“:

„Ve chvíli zkoušky ji však nevidíme. Je to radost očišťovaná ve zkouškách, i v těch, které přicházejí každý den: „Váš zármutek se obrátí v radost“. Přesto není snadné přijít za nemocným nebo nemocnou, která velmi trpí, a říkat: „Odvahu! Odvahu! Zítra se budeš radovat!“ Ne, tak se to nedá říkat! Musíme to dát pocítit po Ježíšově vzoru. Také my, když jsme v naprosté temnotě a nic nevidíme, můžeme říct: „Já vím, Pane, tento zármutek se obrátí v radost. Nevím jak, ale jistě to tak bude!“ Je to projev víry v Pána. Projev víry!“

Abychom pochopili, jak se zármutek obrátí v radost – pokračoval papež František – uvádí Ježíš příklad rodící ženy: „Ano, žena při porodu velmi trpí, ale když pak má dítě u sebe, zapomíná na to.“ To, co zůstává, je tedy „Ježíšova radost, radost očištěná“. Právě taková radost přetrvává. Radost „skrytá v některých chvílích života, radost, kterou nepociťujeme v ošklivých okamžicích, která však přichází později. Je to radost naděje“. To je tedy poselství dnešní církve: nestrachovat se!“:

„Být odvážným v trápení a myslet na to, že Pán přijde, že přijde radost, že po temnotě přichází slunce. Pán ať nám všem dopřeje tuto radost v naději. A znamením, že tuto radost v naději skutečně máme, je pokoj. Kolik nemocných, kteří jsou na konci života a trpí bolestmi, má tento pokoj v duši.... Je to sémě radosti, je to radost v naději a pokoj. „Máš v duši pokoj ve chvíli temnoty, ve chvíli nesnází, ve chvíli pronásledování, když se všichni radují z tvého nezdaru? Máš pokoj? Pokud máš pokoj, máš v sobě sémě této radosti, která přichází později. Kéž nám Pán dá tyto věci pochopit.“

- končil papež František homilii v Domu sv. Marty.

 

 

Pastýřský list otce biskupa

 

Pascha 2014

 

Klíčovým slovem celých dějin spásy je život; mít život a mít ho hojně. Tím všechno začíná, ale i končí. Jen uvědomění si toho, co to znamená život a jakým neštěstím může být jeho ztráta, nás dokáže pobídnout k tomu, abychom začali hledat pravý zdroj života. Platí, že co neprospívá životu, to mu škodí. Ve skutečnosti jsou jen dvě možné cesty: cesta k životu, nebo cesta k smrti. Třetí možnost neexistuje. Bud' někdo žije (a bude žít), nebo někdo nežije (nebo nebude žít). Nemůže se žít napůl a zemřít napůl. Proto si musíme velmi dobře zvážit, na kterou cestu se vydáme.

Ježíš řekl: "Já jsem cesta ... " (Jan 14,6). Ježíš je jediná cesta do nebe, ale také řekl ještě jednu věc, na kterou se dnes zapomíná: "Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou" (Mt 7,14). Cesta do nebe není pohodlná ani široká, je úzká a namáhavá. Kdo si volí pohodlnou a širokou cestu, těžko najde život, ale velmi pravděpodobně najde smrt ..

Velmi se střežme každého odkladu. Neodkládejme to, co můžeme a máme vykonat ihned. Když nám přijde na mysl udělat nějaký dobrý skutek, vykonejme ho ihned. Pokud si řekneme, že něco uděláme později, je skoro jisté, že to už nevykonáme. Především jsou velikým klamem slova: " ... vždyť pak se z toho vyzpovídám". Nemůžeme vědomě hřešit s tím, že pak se z toho vyzpovídáme. To je veliká past, do které se lehko padá. Kdo s tímto vědomím hřeší, těžko už opět vstává, protože je třeba mít upřímnou snahu polepšit se a změnit své chování. Všechno ostatní je klam.

Pod slovem život Ježíš nemyslí jen na fyzický život, ale, především, na život věčný, ke kterému je tento náš pozemský život předsíní. Je to definitivní cíl, ke kterému směřujeme nebo máme směřovat. A když k něčemu směřujeme, když se chceme dostat na žádoucí místo, musíme k tomu použít náležité prostředky a vybrat správnou cestu. Cestou je Ježíš, cestou jsou jeho slova a jeho svátosti, které nám dal k posílení a usměrnění. Na cestě se mohou vyskytnout rozmanitá lákadla, která by nás chtěla svést. Rozlišovacím znamením pravých a nepravých prostředků na této cestě je pravda. Musíme hledat pravdu, musíme především žít v pravdě, protože jen ta nás může osvobodit, jen ta nám umožní, abychom svobodně kráčeli pravým směrem. Bůh je milosrdný, ale i pravdivý, vidí do našeho srdce. Před ním nemůžeme nic schovat.

Žit v pravdě znamená dávat přednost tomu, co od nás žádá Bůh, co je dobré pro naše bližní, neklást si za hlavní cíl své zájmy, to, co je jen k našemu prospěchu, ale může druhým škodit, a už vůbec se vyhýbat jakýmkoli hříšným praktikám, využívajícím druhé a protivícím se Božím zákonům ... Pravda je mnohdy nepříjemná a - žel - my lidé máme tendenci vyhýbat se nepříjemným věcem.

Ježíš vstal z mrtvých a tím nám ukázal, že i pro nás je možné projít ze smrti do života. Musíme jenom upřímně chtít. Žádný člověk se nemůže sám spasit. Potřebuje k tomu vnější pomoc, milost, ale i pomoc jiných bližních. Ježíš nám svým zmrtvýchvstáním tuto milost, tuto možnost daroval. Ale ta milost nepůsobí automaticky, bez našeho vědomí nebo spolupráce. Musíme ji vědomě přijmout a spolupracovat s ní. To je náš úkol na této zemi a způsob našeho konkrétního života jednoty s Bohem, ale i jednoty s ostatními lidmi na této zemi, to nás učí církev. Jak říká svatý Augustin: "Byli jsme stvořeni bez nás, ale nebudeme spaseni bez nás."

Žehná a přeje všem radostné prožití velikonočních svátků

 

+ Ladislav

 

Velkopáteční kázání o. Cantalamessy v bazilice sv. Petra

 

Vatikán. Tématem velkopátečního kázání, které během včerejší liturgie pronesl v bazilice sv. Petra papežský kazatel, byla postava Jidáše, zrádce. Prvotní křesťanská obec, řekl o. Cantalamessa, o této tragické postavě důkladně rozjímala, a počínali bychom si špatně, kdybychom nečinili totéž.

Jidáš byl vybrán hned na počátku jako jeden ze Dvanácti. Evangelista Lukáš poznamenává u jeho jména v seznamu apoštolů: »Jidáš Iškariotský, který se stal zrádcem« (Lk 6,16). Jidáš se tedy nenarodil zrádcem a nebyl jím ani ve chvíli, kdy byl vybrán Ježíšem. Stal se jím! Stojíme před jedním z nejponurejších dramat lidské svobody.

Na otázku, proč se jím stal, byly podány různé odpovědi. Jsou to vesměs rekonstrukce Jidášových motivací, jež někdy sice nepostrádají určitou přesvědčivost, ale nejsou historicky průkazné, např. že Jidáš, který mohl patřit k extrémistickým zélótům, chtěl Ježíše donutit, aby se proti svému zatčení a odsouzení bránil silou, a přimět jej, aby Božího království prosadil politicky. Takovéto rekonstrukce, řekl o. Cantalamessa, lze z literárního hlediska respektovat, avšak čtyři evangelia – jediné spolehlivé prameny – říkají, že motivace byla mnohem přízemnější, totiž peníze.

Proč se divit tomuto vysvětlení a považovat jej za příliš banální? Nebylo tomuto snad v dějinách téměř vždycky tak a není tomu tak doposud? Mamon – peníze – nejsou jedním z idolů, nýbrž »bůh z litého kovu«, tedy bůžek povýtce. Kdo je objektivně pravým nepřítelem Boha v tomto světě? Satan. Žádný člověk se však nerozhoduje ke službě satanovi jen tak, bez motivace. Činí tak proto, aby dosáhl nějakou pozemskou moc či výhodu. Ostatně, Ježíš sám říká, kdo je skutečným protivníkem Boha, vládcem tohoto světa: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Mt 6,24). Peníze, jak pravil Shakespeare (Timon Athénský IV,3), jsou »viditelným bůžkem«, narozdíl od pravého Boha, který je neviditelný.

Mamon, pokračoval papežský kazatel, je anti-bůh, protože vytváří alternativní duchovní svět, mění předmět teologálních ctností. Víra, naděje a láska se pak nevztahují k Bohu, ale k penězům. Dochází ke zkázonosnému převrácení všech hodnot. Písmo praví, že „všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23), ale tento svět říká, že „všechno je možné tomu, kdo má peníze“. A v určitém smyslu se zdá, že skutečnost dává za pravdu tomu druhému.

»Kořenem všeho zla je láska k penězům«(1 Tim 6,10), konstatuje sv. Pavel. Za každým zlem naší společnosti jsou peníze anebo také peníze. Je to biblický Moloch, kterému byly obětovány děti, nebo Aztécký bůh, kterému se denně obětoval určitý počet lidských srdcí. A co je za obchodem s drogami, které devastují lidské životy, za vynucenou prostitucí, za fenomény různých mafií, politickou korupcí, výrobou a prodejem zbraní a dokonce – je děsivé to jen vyslovit – za obchodem s lidskými orgány vzatých dětem? A finanční krize snad není způsobena »prokletým hladem po zlatě – auri sacra fames«(Virgilius, Eneide, 3,56-57), kterým jsou sžíráni někteří jedinci? Jidáš začínal krádeží peněz ze společné pokladny. Nepřipomíná to něco některým správcům veřejných peněz?

Ale aniž bychom mysleli na kriminální způsoby akumulace peněz, pokračoval o. Cantalamessa, není dostatečně skandální fakt, že někteří dostávají mzdy a důchody, které jsou stokrát i víckrát vyšší než ty, které dostávají jejich zaměstnanci?

Jako každý bůžek, jsou peníze lživým idolem. Slibují jistotu a namísto toho ji berou; slibují svobodu a namísto toho ji ničí. Kolikrát jen můžeme přemýšlet o Ježíšově varování určenému boháčovi: »Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?« (Lk 12,20)... Bůžek peněz sám trestá svoje ctitele.

Jidášova zrada prostupuje dějinami a zrazeným je vždycky Ježíš, pokračoval papežský kazatel. Jidáš prodal hlavu, jeho následovníci prodávají jeho tělo, protože chudí jsou Kristovými údy. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

Avšak tato Jidášova zrada se neuskutečňuje jenom v křiklavých případech. Bylo by pohodlné takto uvažovat, ale není tomu tak. Zradit Ježíše lze i za jinou odměnu než třicet stříbrných. Krista zrazuje, kdo zrazuje svou manželku či manžela. Ježíše zrazuje Boží služebník, který je nevěrný svému stavu, a místo toho, aby pásl ovce, pečuje o sebe. Ježíše zrazuje každý, kdo zrazuje svoje svědomí. Mohu jej zradit i já nyní – což mne děsí – kdybych si při kázání o Jidášovi dělal starost o přízeň posluchačů více než o účast na nezměrném utrpení Spasitele. Jidáš měl polehčující okolnost, kterou my nemáme. Nevěděl, kdo je Ježíš, považoval Jej za »nevinného« (Mt 27,4), nevěděl, že byl Synem Božím. My ano.

Evangelium popisuje hrůzný Jidášův konec, pokračoval o. Cantalamessa. Nespěchejme však se soudem. Je pravdou, že Ježíš ve velekněžské modlitbě zmiňuje Jidáše jako „toho, který propadl záhubě“ (Jan 17,12) a v Markově evangeliu dokonce praví „běda tomu člověku, který Syna člověka zradí! Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil“ (Mk 14,21).

Církev nás o určitých mužích a ženách, které kanonizuje, ujišťuje, že přebývají ve věčné blaženosti, ale netvrdí o nikom, že byl jistě zavržen.

Tím nejvelkolepějším v Jidášově příběhu, řekl dále o. Cantalamessa, není zrada, nýbrž odpověď, s níž se na Jidáše obrátil Ježíš. Dobře věděl, co se odehrálo v srdci jeho učedníka, ale dává mu do poslední chvíle možnost vrátit se. Ví, proč Jidáš přišel do Getsemanské zahrady, neodmítá jeho chladný polibek a dokonce jej nazývá přítelem (Mt 26,50). Jako hledal Petrovu tvář po jeho zapření, aby mu odpustil, kdo může tušit, jak na své křížové cestě vyhlížel i tu Jidášovu! Když z kříže prosí za ty, kdo „nevědí, co činí“ (Lk 23,34), nemůžeme říci, že nemyslel také na Jidáše.

Co tedy učiníme my? Koho budeme následovat Jidáše či Petra? Oba měli výčitku svědomí. Také Jidáš řekl: »Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev« (Mt 27,4), ale hodil stříbrné do chrámu a šel se oběsit. V čem byl rozdíl? Petr měl důvěru v Kristovo milosrdenství, Jidáš nikoli. Největším hříchem Jidáše nebyla zrada, ale pochybování o Ježíšově milosrdenství.

Pokud jsme tedy Jidáše imitovali svojí – větší či menší zradou – nenapodobujme ho nedostatkem důvěry v odpuštění. Existuje přece svátost, ve které se lze ujistit Kristovým milosrdenstvím, svátost smíření. Zpověď nám umožňuje zakusit to, co církev říká o Adamově hříchu ve velikonočním hymnu Exsultet: „Štastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký.“ Ježíš dovede ze všech lidských vin, kterých litujeme, učinit „šťastné viny“, viny, které nám připomínají už jenom božskou něhu a milosrdenství, ke kterému byly příležitostí. Krásnými slovy to vyjadřuje francouzský dramatik Paul Claudel v básni Modlitba na nedělní ráno:

Můj Bože, vstal jsem ze spánku a s Tebou jsem i v tento den!
Ležel jsem a spal jsem a v noci jako mrtev jsem byl.
Bůh pravil: „Budiž světlo!“ a já procitl, jako by člověk výkřik vyrazil!
Procitl jsem a probudil jsem se a s povstávajícím dnem vstávám!
Můj Otče, jenž jsi mne zplodil před Zorou, do přítomnosti Tvé se odevzdávám.
Srdce mám svobodno, ústa čistá, na těle i na duchu lačen jsem.
Jsem zproštěn všech hříchů, jež vyzpovídal jsem jeden po druhém.
Prsten svatební je na mém prstě a má tvář je čista.
Jsem jako bytost nevinná, jež je si Tvou milostí jista.
“ (překl. O.F.Babler, Na hlubinu č.8-9, 1946).

Toto s námi může učinit dobrá Velikonoční zpověď – končil papežský kazatel velkopáteční homilii v bazilice sv. Petra.

 

 

Homilie papeže Františka na Květnou neděli, nám. sv. Petra

 

Tento týden začíná slavnostním procesím s olivovými ratolestmi. Všechen lid vítá Ježíše. Děti a mládež zpívají a oslavují Ježíše.
Tento týden vede k tajemství Ježíšovy smrti a vzkříšení. Vyslechli jsme Pašije. Prospěje nám, položíme-li si jedinou otázku: kdo jsem já? Kdo jsem já před svým Pánem? Kdo jsem já tváří v tvář Ježíši, který slavnostně vchází do Jeruzaléma? Jsem schopen vyjádřit svoji radost, chválit Jej? Anebo zaujímám odstup? Kdo jsem já ve vztahu k trpícímu Ježíši?

Slyšeli jsme mnoho jmen. Skupina mocných, pár kněží, farizejů, učitelů zákona, kteří byli rozhodnuti Jej zabít. Čekali na příležitost, kdy se Jej zmocnit. Jsem snad já jako někdo z nich?
Slyšeli jsme také jméno Jidáš. Třicet stříbrných. Jsem jako Jidáš? Slyšeli jsme další jména učedníků, kteří nic nechápali a spali, zatímco Pán trpěl. Je můj život ospalý? Anebo jsem jako učedníci, kteří nechápali, co znamená zradit Ježíše? Jako onen učedník, který chtěl všechno vyřešit mečem? Jsem jako oni? Jsem jako Jidáš, který finguje lásku a dává Mistrovi polibek, aby Jej zradil a nechal zajmout? Jsem zrádce? Jsem jako oni mocní, kteří narychlo svolávají soud a hledají falešné svědky? Jsem jako oni? A když si takto počínám, pokud si tak počínám, věřím, že tak zachráním lid?

Jsem jako Pilát? Když vidím, že situace je svízelná, myji si ruce, nedovedu přijmout svoji odpovědnost a nechávám lidi odsoudit nebo je sám odsuzuji?
Jsem jako onen zástup, který nevěděl přesně, zda se jedná o náboženské shromáždění, soud nebo cirkus, a zvolí si Barabáše? - Je jim to jedno. Zábavnější bylo ponížit Ježíše.
Jsem jako vojáci, kteří bijí Pána, plivou na Něj, inzultují Jej a baví se ponižováním Pána?
Jsem jako Šimon z Kyrény, který se unavený vracel z práce, ale měl dobrou vůli a pomohl Pánovi nést kříž?
Jsem jako ti, kdo přicházeli pod kříž a posmívali se Ježíšovi: „Byl tak odvážný! Ať sestoupí z kříže a uvěříme v Něho!“? Vysmívali se Ježíšovi…

Jsem jako ony odvážné ženy a jako Ježíšova matka, které tam byly a mlčky trpěly?
Jsem jako Josef, tajný učedník, který s láskou odnáší Ježíšovo tělo, aby jej pohřbil?

Jsem jako oni velekněží, kteří šli druhý den za Pilátem, aby mu řekli: „Podívej tamten říkal, že vstane z mrtvých, tak ať nedojde k dalšímu podvodu“? A zablokují život, zapečetí hrob, aby bránili doktrínu a život nevyšel ven.

Kde je moje srdce? Které z těchto osob se podobám?
Tato otázka ať nás provází během celého tohoto týdne.

 

    

     První postní kázání O. Cantalamessy: S Ježíšem na poušti

 

 

 

Vatikán. O. Raniero Cantalamessa pronesl 14.3.2014  ve vatikánské kapli Redemptoris Mater první postní kázání, sice v nepřítomnosti Svatého otce, ale na jeho přání, pro ty členy římské kurie, kteří se neúčastnili exercicií v Aricci.

Tématem první promluvy postního cyklu papežského kazatele byl Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, který v dějinách napodobily celé zástupy mužů i žen. Pozvání následovat Ježíše na poušť, řekl o. Cantalamessa, však není určeno jenom mnichům a eremitům, ale všem, bez rozdílu. Postní doba je příležitost prožít poušť, aniž bychom opouštěli každodenní činnost,“ řekl a doplnil citací ze sv. Augustina (In Ioh.Ev., 18,10):

Vstupte do svého srdce! Chcete se vzdálit od sebe? Vraťte se ze svého toulání, které vás odvedlo z cesty,vraťte se k Pánu. On je připraven. Vstup nejprve do svého srdce ty, který jsi se touláním odcizil sobě samému. Neznáš sám sebe, hledej Toho, kdo tě stvořil. Vrať se do svého srdce, odpoutej se od těla. Vrať se do srdce a zkoumej, co snad vnímáš z Boha, protože tam je Boží obraz, v nitru člověka přebývá Kristus.

Co však je a co představuje srdce, jež je tak často zmiňováno v Bibli i v běžné lidské mluvě? – tázal se papežský kazatel a pokračoval:

Mimo oblast lidské fyziologie, kde není než vitálním tělesným orgánem, je srdce nejhlubším metafyzickým místem člověka, nitrem, kde každý žije svoji osobní existenci a subsistuje v sobě, ve vztahu k Bohu, od něhož pochází a v němž nachází svůj cíl, a ve vztahu k druhým lidem a celému stvoření.

Bohužel, pokračoval o. Cantalamessa, niternost je hodnota, která je v krizi. Některé příčiny této krize jsou starobylé a váží se k naší přirozenosti, „kompozici“ našeho bytí tvořeného tělem i duchem, takže inklinujeme ven, k viditelnosti a mnohosti. Podobně jako vesmír, po počáteční explozi (Big Bang) jsme také my ve fázi expanze. Jsme neustále „na odchodu“ skrze pět bran či oken svých smyslů. Hrad v nitru od sv. Terezie je jedním z nejzralejších plodů křesťanského učení o niternosti.

Existuje však bohužel také „venkovní hrad“ a dnes zjišťujeme, že je možné ocitnout se uzamčeni v tomto hradu. Zavřeni venku, neschopni vstoupit dovnitř. Jsme vězni zevnějšku! ... Co se dělá navenek je vystaveno téměř nevyhnutelně riziku pokrytectví. Pohled ostatních lidí má moc vychýlit náš úmysl, podobně jako magnetická pole vlnění. Čin ztrácí svou autenticitu i odměnu. Zdání převažuje nad bytím. Proto Ježíš vybízí, aby se posty, almužny i modlitby konaly „ve skrytosti“ (Mt 6,1-4).

Návrat k niternosti potřebují především osoby zasvěcené službě Bohu, řekl dále papežský kazatel a citoval z promluvy Pavla VI. k představeným jednoho kontemplativního řádu:

Žijeme dnes ve světě, který jako by zápasil s horečkou zachvacující dokonce i posvátný prostor a samotu. Šum a povyk prostoupily skoro vše. Lidé se už nedovedou usebrat. Uchváceni tisícerými podněty rozptylují svoji energii v nejrůznějších formách moderní kultury. Noviny, časopisy, knihy se vkrádají do nitra našich domů i srdcí. Je mnohem těžší než dříve najít příležitost k usebrání, ve kterém duše dovede být plně zaměstnána Bohem.

Spíše než půst od pokrmů potřebujeme se dnes postit od obrazů, pokračoval na jiném místě o. Cantalamessa:

Žijeme v civilizaci obrazů, stali jsme se požírači obrazů. Skrze televizi, tisk a reklamy do nás proudí příval obrazů. Mnohé z nich jsou nezdravé, proniknuté násilím a zlobou. Jenom rozdmychávají ty nejhorší pudy, které v sobě nosíme. Jsou střižené výslovně ke svádění. Na rozdíl od pokrmů, které podle Písma nejsou nečisté, obrazy ano. Vytvářejí falešný a nereálný pojem o životě se všemi důsledky, které z toho potom plynou v kontaktu s realitou, zvláště mezi mládeží. Pokud si nevytvoříme nějaký filtr či bariéru, zredukujeme zakrátko svoji fantazii i svoji duši na jakési smetiště. Nevědomky se pak má za to, že život nabízí všechno, co prezentuje reklama, že všichni jsou krásní a zdraví, každý má kolem sebe krásné věci. Zdá se tedy, že život musí dát toto všechno, a nedá-li, pak nastupuje vzpoura. A je to nejhorší plod toho všeho.

Další alternativou půstu, kterou můžeme pěstovat, pokračoval o. Cantalamessa, je půst od špatných slov. A těmi nejsou jenom nadávky, ale také jizlivosti, které systematicky odhalují slabou stránku bratří, slova zasévající nesvornost a podezření. Slovo může někdy způsobit více zla než rána pěstí. Papežský kazatel se pak dotknul otázky existence ďábla.

Hlavním důkazem existence démona v evangeliích nejsou početné exorcismy, tedy případy osvobození od posedlosti zlým duchem, nýbrž skutečnost, že Ježíš je na poušti pokoušen démonem. A potom svatí, protože u nich stejně jako u Ježíše je satan nucen se odhalit.

Je zcela normální a koherentní, pokračoval Cantalamessa, že neveří v ďábla ten, kdo nevěří v Boha. Bylo by dokonce tragické, kdyby někdo, kdo v nevěří v Boha, věřil v ďábla. A přece, zamyslíme-li se nad tím, právě k tomu v naší společnosti dochází. Démon, satanismus a další související fenomény jsou dnes velice aktuální. Náš technologický a industrializovaný svět překypuje mágy, pouličními čaroději, okultismem, spiritismem, horoskopy, prodavači zaříkávadel, amuletů, ale i satanistickými sektami ve vlastním smyslu slova.

Nejdůležitější věcí, kterou nám křesťanská víra říká, však není to, že ďábel existuje, nýbrž že Kristus ďábla přemohl. Kristus a démon nejsou pro křesťana dva rovné, protikladné principy, jako v některých dualistických náboženstvích. Ježíš je jediný Pán, satan je tvor, který „se zvrhnul“. Je-li mu dána moc nad lidmi, pak proto, aby měli lidé možnost přijmout rozhodnutí a také, aby se člověk „nepyšnil“ (srov. 2 Kor 12,7) a nemyslel si, že si vystačí sám a obejde se bez vykupitele. »Satan je blázen«, zpívá se v jednom černošském spirituálu.

S Kristem se nemáme čeho bát, pokračoval papežský kazatel. Nic a nikdo nám nemůže uškodit, pokud nechceme my sami. Satan, říkal jeden církevní otec, je po Kristově příchodu jako pes na řetězu. Může štěkat a štvát se, jak chce. Avšak nepřiblížíme-li se k němu, nemůže kousnout. Ježíš šel na poušť, aby nás od satana osvobodil.

Duch svatý, který vyvedl Ježíše na poušť, vyvádí nyní také nás, abychom se našli s Bohem,

končil papežský kazatel první kázání letošní postní doby.

 

Druhé kázání o. Cantalamessy o jednotě a svatosti církve

Vatikán. V pátek pronesl o. Cantalamessa v kapli Redemptoris Mater druhé kázání pro papeže a římskou kurii. Bylo věnováno jednotě a svatosti církve a papežský kazatel přitom čerpal z učení sv. Augustina, prvního ze čtyř latinských církevních otců, jejichž nauku postupně představí v letošním cyklu postních promluv. Eklesiologie, tedy pojednání reflektující čím je církev v Božím plánu, jaká je její povaha a funkce, vzniklo jakožto celoživotní Augustinova odpověď na schizma donatistů. Nikdo by si dnes nevzpomněl, čím byla tato severoafrická sekta, řekl O. Cantalamessa, kdyby nebyla sv. Augustinovi příležitostí k systematizaci učení o církvi, které do té doby prakticky neexistovalo v ucelené formě.

Kolem roku 311 jistý Donatus, biskup Numidie, odmítl přijmout do církevního společenství ty, kteří během Diokleciánova pronásledování odevzdali knihy Písma svatého státním autoritám a zřekli se víry, aby si zachránili život. Téhož roku byl zvolen biskupem Kartága jistý Cecilián, který byl obviněn – podle katolíků neprávem – z toho, že během pronásledování zradil víru. Proti této volbě se postavila skupina 70 severoafrických biskupů, vedených Donatem, kteří sesadili Ceciliána a zvolili na jeho místo Donata. Papež Miltiades jej roku 313 exkomunikoval, Donatus však úřad vykonával dál a vyvolal tak schizma, kterým vedle katolické církve vznikla v severní Africe paralelní církev, kterou ukončila teprve invaze Vandalů.

Stoupenci této paralelní církve, pokračoval dále O.Cantalamessa, se snažili hájit svoji pozici teologickými argumenty, a Augustin jejich vyvracením postupně formuloval učení o církvi.

Donatistické schizma vyšlo z přesvědčení, že milost nemůže být předávána vysluhovatelem, kterému se nedostává. Takto vysluhované svátosti proto považovali za neúčinné. Tento argument aplikovaný nejprve v souvislosti se svěcením Ceciliána, byl vztáhnut na ostatní svátosti, zvláště na křest. Donatisté tím ospravedlňovali svoji separaci od katolíků a každého, kdo k nim vstupoval, opětovně křtili.

Augustin odpověděl vypracováním principu, který se stal trvalým teologickým výdobytkem, a tvoří základy jeho traktátu De sacramentis, totiž rozlišení mezi potestas a ministerium, tedy mezi příčinou milosti a tím, kdo milost vysluhuje... Platnost a účinnost svátostí tak není znemožněna nehodností toho, kdo je vysluhuje. To je pravda, kterou je třeba křesťanskému lidu připomínat také dnes, řekl papežský kazatel a pokračoval:

Poté co neutralizoval hlavní zbraň odpůrců, mohl Augustin vypracovat svoji vizi církve a to za pomocí několika zásadních rozlišení. První je distinkce mezi přítomnou či pozemskou církví a tou budoucí či nebeskou. Pouze ta druhá bude církví všech a pouze svatých. Církev nynějšího času bude vždycky polem, na kterém roste společně pšenice a koukol, sítí, která zahrnuje ryby dobré a špatné, tedy svaté a hříšníky.

Dalším rozlišením, které Augustin zavedl uvnitř pozemské církve, je distinkce mezi svátostným společenstvím (communio sacramentorum) a společností svatých (societas sanctorum). První spojuje viditelně všechny, kdo mají účast na stejných vnějších znameních, svátostech, Písmu a autoritě, a ta druhá všechny a pouze ty, kteří kromě těchto znamení sdílejí také skrytou realitu těchto znamení (res sacramentorum), tedy Ducha svatého, milost, lásku.

Poněvadž tady dole bude vždycky nemožné vědět s jistotou, kdo má Ducha svatého a milost, a tím méně pak, zda v tomto stavu vytrvá až do konce, Augustin identifikuje onu pravou a definitivní společnost svatých s nebeskou církví předurčených, známým povzdechem: »Kolik jen ovcí je dnes venku a kolik vlků uvnitř! - Quam multae oves foris, quam multi lupi intus.« (In Ioh.Evang. 45,12).“

Je to novinka také vzhledem ke sv. Cypriánovi, který chápal jednotu církve vnějškově a viditelně, tedy jako svornost všech biskupů, zatímco Augustin ji chápe niterně, tedy v Duchu svatém. Prezentuje církev jako Kristovo Tělo oživované Duchem svatým, pokračoval O. Cantalamessa citací z kázání hipponského biskupa z jedné slavnosti Letnic:

Chceš-li chápat Kristovo tělo. Naslouchej apoštolovi, který říká věřícím: »Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd« (1 Kor 12,27). Jste-li tedy tělem i údy Kristovými, je na Pánově stole vaše tajemství, přijímáte svoje tajemství. Tomu, co jste, odpovídáte: Amen, a odpovědí to podepisujete. Je ti přece řečeno: Tělo Kristovo a ty odpovídáš Amen. Buď údem Kristova Těla, aby bylo opravdové tvoje Amen. Buďte to, co vidíte, dostanete to, co jste.“ (Sermo 272).“

Ve vztahu k církvi, pokračoval papežský kazatel, je třeba říci, že svátost significando causat, tedy označuje spojení více osob v jedinou osobu, eucharistie toto spojení uskutečňuje a způsobuje. V tomto smyslu lze říci, že eucharistie vytváří církev.
O. Cantalamessa v závěrečné pasáži poukázal na důležitost Augustinovy eklesiologie pro ekumenický dialog.

Situace světa, církve a teologie se od té doby změnila. Je třeba začít u Ježíšovy osoby a pokorně pomáhat současníkům objevovat osobu Krista. ... Cesta, kterou je třeba dnes jít, je v jistém smyslu protichůdná k té, kterou se ubíral Augustin v dialogu s donatisty. Tehdy musel jít od svátostného společenství ke sdílení milosti Ducha svatého a lásky; dnes musíme jít od duchovního sdílení lásky k plnému společenství, také svátostnému a v první řadě eucharistickému.

Pronásledování, která jsou dnes tak častá v různých částech světa, nečiní rozdíly: nejsou devastovány kostely a zabíjeni lidé, protože jsou katolíky nebo protože jsou protestanty, nýbrž proto, že jsou křesťany. Těmito pronásledováními už »jsme jedno«! - podotkl v závěru druhého postního kázání pro papeže a členy římské kurie O. Raniero Cantalamessa.

 

Třetí postní kázání o. Cantalamessy o eucharistii

Vatikán. Třetí postní kázání, které pronesl o. Cantalamessa v pátek ráno pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie, bylo věnováno víře v eucharistii se zvláštním zřetelem na přínos sv. Ambrože. Tento latinský církevní otec totiž nejvíce přispěl k utvrzení víry v reálnou přítomnost Krista v eucharistii a položil základy budoucí nauky o transsubstanciaci, řekl papežský kazatel a citoval z jeho díla De sacramentis (IV,14-16):

Tento chléb, dříve než budou vyslovena svátostná slova, je obyčejným chlebem. Po posvě¬cení se z chleba stává Kristovo tělo. ... Kterými slovy se děje toto posvěcení? Slovy Pána Ježíše. .... Když se přijde až k tomu, aby bylo dokonáno ctihodné tajemství, kněz již neužívá vlastních slov, nýbrž slov Kristových. Tedy Kristova slova dokonávají toto tajemství.

Svatý Ambrož akcentoval poněkud odlišnou perspektivu než sv. Augustin, jehož přínos byl načrtnut v předchozím postním kázání papežského kazatele. O. Cantalamessa přiblížil rozdíl mezi oběma latinskými církevními otci poukazem na tři pojetí Kristova těla: vlastní či historické Ježíšovo tělo narozené z Marie, eucharistické tělo a církevní tělo. Augustin spojuje těsněji druhé a třetí, tedy eucharistii a církev, jež rozlišuje od reálného a historického Ježíšova těla, zatímco Ambrož spojuje, ba sjednocuje první a druhé, tedy historické tělo Kristovo a to eucharistické, jež rozlišuje od církevního těla.

Má-li Ambrožova vize nějaké limity, pak je to absence jakéhokoli odkazu na působení Ducha svatého ve vytvoření Kristova těla na oltáři. Veškerá účinnost spočívá v konsekračních slovech, která považuje za kreativní, tedy za slova, která se neomezují na tvrzení nějaké existující reality, ale vytvářejí realitu, kterou označují, podobně jako věta fiat lux ze stvoření. Ambrožův vliv způsobil, že v latinské liturgii měla skrovný význam slova vzývání Ducha svatého (epiklese), která jsou naopak ve východních liturgiích zařazena těsně před slova proměnění.

Existuje však ještě větší mezera, pokračoval o. Cantalamessa, a netýká se jenom Ambrože, ba ani ne pouze latinských otců, nýbrž samotného vysvětlení eucharistického tajemství jako celku. Nové klima dialogu s židovstvím umožnilo ve vztahu k eucharistii lepší poznání jejího židovského základu. Samo jméno eucharistie není ničím jiným než překladem hebrejského beracha, tedy modlitby požehnání a díkůvzdání konané během jídla.

Církevní otcové brali zřetel na Písma židovského lidu, ale nikoli na jeho liturgii, k níž už sami neměli přístup po oddělení církve od synagogy. ... Důležitý obrat, který nastal objevem židovské liturgie, způsobil, že žádný seriózní badatel dnes neprosazuje hypotézu, podle níž by křesťanskou eucharistii bylo možné vysvětlit večeří vyskytující se v některých helénských mysterických kultech, o což se usilovalo déle než jedno století, a importovat tak do církve ritus pohanských mystérií.

Také Benedikt XVI., pokračoval papežský kazatel, sleduje v kapitole věnované ustanovení eucharistie v druhém dílu knihy Ježíš Nazaretský (str.78) převažující mínění odborníků a přijímá janovskou chronologii, podle níž Ježíšova poslední večeře nebyla velikonoční večeří, nýbrž posledním pozemským stolováním před smrtí. Spolu s Louisem Bouyerem má také Benedikt XVI. za to, že vývoj křesťanské eucharistie, tedy kánonu, vyplývá z židovské berachy.

Má-li tedy eucharistie precedent v rituálním židovském pokrmu, pak nehraje zvláštní roli, zda slavnost Paschy připadala na Zelený čtvrtek nebo Velký Pátek. Ježíš nespojil eucharistii se žádným detailem, který by byl charakteristický pro velikonoční večeři (kromě nesrovnalosti v datacích chybí zmínka o konzumaci beránka a hořkých bylin), nýbrž jenom s těmi prvky, které byly součástí každodenního rituálu, tedy lámání chleba na začátku a velká modlitba díkůvzdání na konci pokrmu. Podle údajů evangelisty Jana, které jsou dnes uznávány prakticky všemi, Ježíš umírá v den Paschy a Jeho poslední večeře je tedy velikonoční v tom smyslu, že Ježíš předjímá Svoji smrt obětováním Svého Těla a Krve, ale teprve v den Jeho smrti na kříži se Pascha uskutečnila. Pascha se stala eucharistií.

Rozhodující moment, pokračoval na jiném místě papežský kazatel, spočívá ve slovech, které Ježíš pronesl po večeři, jak uvádí sv. Lukáš: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,20), kterými tak doplnil židovskou berachu. Ježíš jimi vyhlásil zakončení staré smlouvy a několika prostými slovy otevřel, nabídnul a uzavřel se svými novou a věčnou smlouvu ve své krvi. Když položil onen kalich, jakoby řekl:

Až dosud, pokaždé, když jste slavili tento rituální pokrm, připomínali jste si lásku Boha, který vás vysvobodil z Egypta. Od nynějška však, až budete opakovat to, co jsme učinili dnes, budete si připomínat nikoli vykoupení z hmotného otroctví zvířecí krví, nýbrž budete to činit na moji památku, památku Božího Syna, který dává svoji Krev, aby vás vysvobodil z vašich hříchů. Dosud jste jedli obyčejný pokrm na oslavu hmotného vysvobození, nyní budete jíst mne, božský pokrm obětovaný za vás, abyste byli jedno se mnou. A budete jíst a pít mou Krev tímtéž úkonem, jakým se já obětuji za vás. Toto je nová a věčná smlouva.

Myšlenka „památky“, kterou Ježíš vzal z rituálů židovského šabatu a svátků, pokračoval o. Cantalamessa, se vyskytuje v knize Exodus (12,14), obsahuje podstatu mše, její teologii i její vnitřní význam pro spásu. Biblická památka je mnohem více než pouhá připomínka, subjektivní vzpomínka na minulost. Skrze ni a mimo mysl modlícího se člověka přichází ke slovu a dílu skutečnost, která má vlastní existenci, nepatří minulosti, ale existuje a působí v přítomnosti a bude působit v budoucnosti. Památka, která byla dosud pečetí věrnosti Boha Izraeli, je nyní lámaným tělem a prolitou krví Božího Syna. Je Kalvarskou obětí znovu zpřítomněnou navždy a pro všechny.

Tady se objevuje smysl a cena Ambrožova důrazu a v jeho stopách i rozvinutější formy scholastických teologů a Tridentského koncilu na „opravdovou, reálnou a podstatnou přítomnost Krista“ v eucharistii. Jedině tak si památka ustanovená Ježíšem uchovává svůj objektivní charakter absolutního, nepodmíněného daru, který nezávisí na ničem, ani na víře toho, kdo na něm má účast.

Řekl včera mimo jiné papežský kazatel O. Cantalamessa ve třetí postní promluvě pro papeže a římskou kurii.

 

Čtvrté postní kázání o. Cantalamessy

Vatikán. Čtvrté postní kázání, které pronesl v pátek ráno o. Cantalamessa v kapli apoštolského paláce pro Svatého otce a římskou kurii, bylo věnováno víře v Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, se zřetelem k učení sv. Lva Velikého. Tento papež syntetizoval zásadní věroučnou formulaci Chalcedonského koncilu (451), do níž zahrnul všechny tehdejší proudy teologické reflexe:

Jednomyslně učíme vyznávat jediného a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, stejně dokonalého v božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka... zplozeného Otcem přede všemi věky co do božství, a v těchto posledních dnech pro nás a pro naši spásu zrozeného z Panny Marie, matky Boží, co do lidství. Jediného a téhož Krista, Pána, jednorozeného syna, jehož musíme uznávat ve dvou přirozenostech, bez směšování, beze změny, bez rozdělení, bez odloučení. Spojením přirozeností nijak není potlačena jejich rozdílnost, ale spíše jsou vlastnosti každé uchovány a spojeny v jediné osobě a v jediné hypostazi. Osoba je termín latinský, hypostaze řecký.

Tato formulace se může zdát technicky dokonalou, ale abstraktní a suchou, pokračoval dále papežský kazatel. Na ní však stojí veškeré křesťanské učení o spáse. V tomto bodě je křesťanský východ i západ jednomyslný.

Tyto klidné jistoty o Kristu se v posledních dvou století ocitly pod náporem cyklónu kritik, které je měly zbavit vší konzistence a označily je za pouhé výmysly teologů. Počínaje Straussem zní mezi badateli Nového zákona bojový pokřik: vysvobodit Krista z okovů dogmat a znovu nalézt historického Ježíše, který jediný skutečně existoval, s tělem a krví.

Tato teze stojí na racionalistickém předsudku, že věroučné dogma o Kristu neuspokojuje požadavky racionální vědy. Tento útok trval téměř dodneška, konstatoval O. Cantalamessa. Je však na nás, abychom zmíněné dogma oživovali a prakticky aplikovali na osobní život a aktuální víru církve.

Dogma nás může přivést k Ježíši, který je »definován« či »formulován«, ale Tomáš Akvinský nás učí, že »úkon víry věřícího neulpívá na vyjádřeném (enuntiabile), ale dosahuje vyjádřené skutečnosti (res)« (KKC, 170). Mezi formulací Chalcedonského koncilu a skutečným Ježíšem je stejný rozdíl jako mezi chemickou definicí H2O a vodou, kterou pijeme nebo v níž plaveme. Nikdo nemůže říci. Že formule H2O je zbytečná nebo nepopisuje realitu; pouze to není realita sama.

Kdo nás tedy může přivést k „reálnému“ Ježíši, který se nachází za věroučnou definicí? – tázal se dále o. Cantalamessa.

Existuje možnost »bezprostředního« poznání Krista. Dává nám ji Duch svatý, kterého poslal Kristus. Svatý Irenej dokonce tvrdí, že „Duch svatý je naším společenstvím s Kristem“ (Proti bludům, III, 24,1). Mediace Ducha svatého se liší od jakéhokoli jiného – církevního či svátostného - zprostředkování mezi námi a Zmrtvýchvstalým, třebaže k ní dochází v církvi skrze svátosti a Boží slovo.

Pokusme se s pomocí Ducha svatého učinit malý krůček směrem k oživení chalcedonského dogmatu, navázal papežský kazatel, a vezměme v úvahu jen poslední prvek slavnostní definice, tedy Krista jakožto osobu.

Moderní užití pojmu osoba bylo obohaceno o podmětné a vztahové významy, nepochybně pod vlivem trojičního užití tohoto výrazu jakožto »subsistujícího vztahu«. Označuje totiž člověka jako bytost schopnou vztahu, stojící jako »já« před »ty«. Je to účinek právě trojiční teologie, ve které jsou osoby v Bohu pouhé vztahy - nic jiného než subsistující vztahy. Právě to umožnilo modernímu myšlení chápat pojem osoba ve smyslu vztahu.

Říci tedy, že Ježíš je osoba, pokračoval papežský kazatel, znamená říci také, že vstal z mrtvých, žije a stojí před mnou, takže mu mohu říci »ty« stejně jako on mně. Je nezbytné, abychom ve svém srdci i mysli uměli plynule přecházet od Ježíše jakožto postavy k Ježíšově osobě. O postavě lze mluvit a psát, jak libo, ale nelze s ní mluvit. Pro mnoho věřících je Ježíš, bohužel, spíše postavou, někým, o kom se diskutuje a donekonečna píše, památkou z minulosti, souhrnem nauk, dogmat, téměř institucí. Avšak je životně důležité také pro evangelizaci, aby Ježíš byl pro nás živou osobou.

Někteří exegeté interpretují božské jméno »Jsem, který jsem« (Ex 3,14) ve smyslu »Jsem, který jsem zde«, přítomný a dostupný tady a teď. Tato definice platí dokonale o vzkříšeném Ježíši. Ježíš může být přítelem, protože byl vzkříšen, je živ. Je přítomen duchovně, nikoli fyzicky, ale tato přítomnost je nekonečně reálnější než přítomnost fyzická či imaginární.

Ježíš není podroben tělesným omezením, končil o. Cantalamessa páteční postní kázání, a dává každému muži a ženě možnost být přítelem v tom nejužším smyslu slova. Kéž nám Duch svatý, Ženichův přítel, pomáhá přijímat s úžasem i radostí tuto možnost, která dává životu plnost.

 

 

 

   Páté postní kázání o. Cantalamessy

 

Vatikán. Duchovní chápání Písma bylo tématem pátého postního kázání O. Cantalamessy adresované Svatému otci a jeho spolupracovníkům z římské kurie tento pátek před Květnou nedělí. Papežský kazatel poukázal hned v úvodu na skutečnost, že moderní doba si ve vztahu k Bibli počíná podobně jako ve vztahu k Ježíši Kristu. Hledání výlučně historického a literárního smyslu Bible vycházelo ze stejných předpokladů a přineslo stejné výsledky jako bádání o domnělém rozdílu mezi historickým Ježíšem a Kristem víry. Ježíš byl redukován na výjimečného muže, náboženského reformátora a Písmo na výjimečnou knihu, možná nejzajímavější na světě, ale stejnou jako ostatní. Proto je prý třeba studovat ji stejně jako jiná velká díla starověkého písemnictví.

Tomuto útoku na Písmo čelí církev svým učením a svojí zkušeností. V dogmatické konstituci Dei Verbum Druhého vatikánského koncilu zdůraznila nepomíjivou hodnotu Písma jakožto slova Božího k lidstvu, liturgie církve mu vyhrazuje čestné místo a mnozí badatelé spojují soudobý vědecký přístup také s vírou v transcendentní hodnotu inspirovaného slova... V Písmu zakoušíme přítomnost Ducha svatého, v něm k nám mluví Kristus a jeho účinky na člověka se liší od účinku jakéhokoli jiného slova; nemůže tedy být pouhým lidským slovem.

O. Cantalamessa se dále snažil ukázat v čem mohou církevní otcové, zvláště sv. Řehoř Veliký pomoci při obnově a osvěžení našeho přístupu k Bibli, abychom mohli zakoušet božskou sílu, která z ní vyvěrá.

Při čtení Bible nečiní otcové církve nic jiného než že pokračují v linii započaté samotným Ježíšem, který emauzským učedníkům vyložil, co se »ve všech částech Písma na Něj vztahuje« (Lk 24,27); prohlásil, že Písma mluví o Něm (Jan 5,39) a Svoje zásadní skutky konal, »aby se splnilo Písmo«. První dva učedníci o Něm řekli »našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v zákoně i proroci« (Jan 1,45).

Čteme-li, jak Ježíš učedníkům „otevřel mysl, aby rozuměli Písmu“ (Lk 24,45), rozumí se tím nové porozumění působené Duchem svatým, pokračoval o. Cantalamessa.
Sv. Řehoř Veliký, řekl dále papežský kazatel, dal snaze církevních otců, počínaje Origenem, přes Ambrože a Augustina, definitivní podobu svým učením o čtverém smyslu Písma a stal se tak podle Henriho de Lubaca „jedním z iniciátorů a největších patronů středověké nauky o čtyřech smyslech“ (Exegèse Mèdiévale, díl I.1, str. 189). Sv. Řehoř Veliký píše:

Slova Písma svatého jsou čtyřuhelné kameny. V každé minulé události, kterou podávají (smysl literární), v každé budoucí věci, kterou oznamují (smysl anagogický), v každé morální povinnosti, kterou hlásají (smysl morální) a v každé duchovní skutečnosti, kterou prohlašují (smysl alegorický či kristologický) – z každé strany stojí pevně a bez vady. (Homilie k Ezechielovi, II, IX,8).“

Ve středověku, pokračoval o. Cantalamessa, bylo složeno slavné distichon, které tuto nauku shrnuje: Littera gesta docet, quid credas allegoria. Moralis, quid agas; quo tendas anagogia – Literární smysl učí, co se stalo, alegorický, v co věřit, morální, jak jednat, a anagogický, kam směřovat. (KKC, 118) Snad nejjasněji je aplikováno ve vztahu k Velikonocům:

Literárně či historicky jsou Velikonoce ritem, který židé uskutečnili v Egyptě; alegoricky, tedy ve vztahu k víře, ukazují obětování Krista, pravého velikonočního beránka; morálně ukazují přechod od neřestí ke ctnostem a anagogicky či eschatologicky indikují Velikonoce přechod od pozemských věcí k nebeským nebo také věčnou Paschu, která bude slavena v ráji.

Nejde o nějaké rigidní a mechanické schéma, pokračoval o. Cantalamessa, nýbrž o pružné pravidlo snášející různé variace podle pořadí jednotlivých smyslů. Svatý Řehoř vykládá například obraz z Ezechiela (2,10) o svinuté knize „popsané uvnitř i zvenčí“ takto:

Svitek Božího slova je popsán uvnitř alegoricky; zvenčí zas historicky. Uvnitř duchovním porozuměním, zvenčí pouze literárním smyslem vhodným pro duchy dosud slabé. Uvnitř, protože slibuje neviditelná dobra; zvenčí, protože stanovuje řád viditelných věcí správností svých předpisů. Uvnitř, protože dává jistotu nebeských dober; zvenčí, protože učí, jak užívat dober pozemských nebo jak se vymanit z jejich přitažlivosti.

O. Cantalamessa pak rozlišil osobní a nezúčastněný výklad Božího slova. Církevní otcové, řekl, přistupovali ke slovu Božímu vždycky s otázkou, co říká tady a teď církvi a mně osobně. Byli přesvědčeni, že Boží slovo je nevyčerpatelné. Vyplývá to z toho, že vše, co je napsáno v Písmech „je vdechnuto Bohem“ (2 Tim 3,16) neboli inspirováno. Řecky to vyjadřuje jediné slovo theopneustos, které se skládá ze dvou slov Bůh (theos) a Duch (pneuma). Znamená jednak, že Písmo je inspirováno Bohem (pasivní význam), ale také, že Duch svatý člověka „přiměl hlásat (aktivní význam) Boží výroky“ (2 Petr 1,21). „Písmo, říkal svatý Ambrož, je theopneustos nejenom proto, že je inspirováno Bohem, ale také proto, že dýchá Bohem, protože vydechuje Boha (De spiritu Sancto, III, 112).

Nejde tedy jen o to číst Boží Slovo, ale také nechat se od Něho číst; nejenom zkoumat Písmo, ale nechat se zkoumat Písmem. Nejdůležitější věc ohledně Písma není vyřešit jeho nejasná místa, ale praktikovat ta jasná, neboť Písmo – jak říká opět sv. Řehoř Veliký – se chápe jeho uskutečňováním.

Řekl mimo jiné O. Raniero Cantalamessa v pátečním postním kázání pro Svatého otce a římskou kurii.